• Lucie Plicová

Balkánské dobrodružství na Musale

Aktualizace: úno 26

Musala je s nadmořskou výškou 2 925 metrů nejvyšší horou v Bulharsku a na celém Balkánu. Jméno hory vzešlo z „Mus Allah“, „Alláhova hora“ a pochází z období, kdy bylo Bulharsko součástí Osmanské říše.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

"Bulharské hory jsou krásné. Jenomže: V jednu chvíli se pod vrcholem nejvyšší Musaly přidržela L. kamene, ten se uvolnil, s ním další, rána do hlavy, kotouly pozadu, brždění rozpřaženýma rukama, krev, šok, vrtulník, co neměl zrovna kde přistát, let v podvěsu. Já to neviděla, já až druhý den vyrazila minibusem do Sofie pro dobré zprávy a taky abych zjistila, že všechno jde, že si stačí vzpomenout na bulharskou bohemistku, která náhodou zrovna tráví léto u rodičů, napsat jí a ona dva dny chodí překládat na vizity do nemocnice plné absurdních situací, kde si pacienti nakupují dezinfekci v lékárně přes ulici a kde sice dostanou polívku, ale nemají-li svojí lžíci, mohou se tak akorát snažit dohlédnout na dno misky. Taky se hodí zapojit ambasadora, bulvární média to zvládnou sama. Ze samého štěstí nad dobrým koncem jsme úplně zapomněli vynadat komusi odpovědnému, že se na vrtulník čekalo dvě hodiny. Už se tomu smějeme, ale ty sestupy...!"

Helena Šilhánková - Citace z blogu

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Rozhlížím se z vrcholu kopce Musala na všechny strany. Musala je významná svojí bohatou florou, která zahrnuje například makedonskou borovici a bulharský smrk, a také faunou s velkým výskytem různých ptačích druhů. Dokonalé místo a relativně lehce dosažitelný vrchol. Suťoviskem s pevně loženými balvany sestupujeme z vrcholové chaty. Skáču z jednoho na druhý a takové klesání si vyloženě užívám.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Přemýšlím nad tím, jak je možné, že v Bulharsku mají tak voňavá rajčata, o tolik jiná než u nás doma. Už se mě sbíhají sliny při myšlence, jak si po sestupu pochutnáme na balkánském salátu a plackách. Přidržuji se kamene, který se najednou uvolňuje a spouští lavinu kamenné hromady nad ním. Na hrudník mne dopadá poměrně těžký balvan, který mě vychyluje od skloněného kopce do parakotoulu. Instinktivně roztahuji ruce, abych pád zbrzdila. Je to pár sekund, nestačím nad ničím přemýšlet. Kotoulem vzad letím dolů s tvrdým dopadem na zátylek. Jsem v šoku zaklíněná mezi kameny po několikametrovém pádu z horského hřebínku. Cítím teplo na tváři, ohmatávám si hlavu a na rukou vidím krev.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Naprosto netuším jak moc vážné tohle mé zranění hlavy je. V mysli vnímám paniku. Co když je rána velká? Co když omdlím a nestihnu si zavolat pomoc? Zkouším se pohnout. Nejde to, kus sukně je mezi kameny. Pokračuji silou, trhám toto uvízlé oblečení, abych se vyprostila. Daří se. Kamarády ale nevidím. Pád byl z hřebene a tak jsem mimo jejich zorné pole. Musím se nějak dostat nahoru, to je zásadní. Lezu po všech čtyřech s obavou dotknout se kamenného podloží, abych něco dalšího neuvolnila. Postupně se vydrápu na místo, odkud mne již ostatní mohou vidět.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Signalizuji jim, že mám potíže. Myslí si, že je zdravím a všichni mě mávají. Takhle to nepůjde! Musím použít telefon. Ale kde je? Batoh mám stále na zádech a velmi pravděpodobně výrazně ztlumil můj dopad. Snažím se jej ze zad sundat, ale cítím strašlivou bolest. Bude mobil vůbec k použití? Nepoškodil se nárazem? Ruce mám hodně odřené a myslím na to, jak se mě tak podaří odemknout telefon otiskem prstu.

Půjde to i se škrábanci? Zvládla jsem to a vytáčím Helču. Jsem si jistá, že ji srozumitelně popisuji co se vlastně stalo a že potřebuji rychle pomoc. Tohle již zabírá, ostatní jsou u mne během pěti minut. Míša s Petrem mne balí do hliníkové folie, prohlíží moji ránu na hlavě a „ukládají“ do skoro stabilizované polohy. V tuhle chvíli moje mysl tuší, že mám záchranu nablízku a začíná přepínat mé tělo do režimu stand-by. Snažím se komunikovat, ale šok přece jen postupně přichází. Klepu se jak osika a je jasné, že v tomhle terénu mne svépomocí dolů nedostanou. Míša volá horskou a vrtulník. Bulharský záchranný systém je specifický a tak ani po hodině vrtulník nevidíme. Míša chudák opakovaně a s takovým důrazem na dispečink, operátory přesvědčuje o vážnosti situace.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Znovu jí sdělují větu, že vrtulník je již ve vzduchu....Úplně stejně jako před hodinou. Tenhle scénář se opakuje 6x v kratších a kratších intervalech. Už moc nevnímám ubíhající čas. Ležím zabalená do několika bund a tepelných fólií. Roky ji vozím v lékárničce jen na „výlety“, tak má konečně využití. Dispečink Míše řekl, ať místo označí, aby se pilot z výšky lépe orientoval. Slyšíme hluk, záchrana se blíží. Vítr od rotoru vrtule ze mne strhává všechny "alobaly".

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Jsme v kamenném suťovisku a tak vrtulník nemá kde přistát. Tohle Míša již se záchranáři komunikovala a tak můj zachránce je zavěšený v podvěsu pod vrtulníkem. Záchranářský vrtulník, tedy klesne tak akorát, aby mě týpek naložil do přepravního vaku, který je upevněný na laně pod vrtulníkem. Za normálních okolností pro mne sen, vyhlídkový let pod vrtulníkem. Za téhle situace jde o let hrůzy s větrnými víry a neskutečně bolestivými nárazy.

Letíme 15 minut pod vrchol Musaly, kde může stroj přistát. Nakládají mne již do útrob vrtulníku a na obličej nasazují kyslíkovou masku. Znovu vzlétáme a já netuším co se bude dít v dalších minutách. Let trvá poměrně dlouho, jsem stále při vědomí. Přistáváme v Sofii a na heliportu nemocnice Sv. Anny se odehrává scéna jako v americkém televizním seriálu „Nemocnice Chicago Hope“. Zhruba 8 postav na přistávací ploše běží k vrtulníku. Přendavají mne na pojízdná nosítka a běží se mnou dlouhou podzemní nemocniční chodbou na sál.

U jednoho lékaře na sálu zahlídnu v ruce skalpel. Myšlenky mě běží na jedinou věc. Nechci žádnou operaci v Balkánské zemi! Hrne se ke mně. Nemohu pod tíhou okolností popadnout dech. Skalpel přesto použije. K mé velké radosti s ním neřeže do mne, ale postupně tímto lékařským nástrojem rozřezává Petrovu goretexovou bundu a všechno ostatní mé oblečení. Nechtějí se mnou prostě hýbat. Resumé – nic zlomeného, otřes mozku, pohmožděniny a poraněné rameno. Můj stav je stabilizovaný. Prožívám den na balkánské JIP a poté mne přesouvají do klasického nemocničního křídla s již normální péčí. Špatně mě vyčistili rány na rukou, začínají trochu hnisat. Poptávám u sestřičky nějakou desinfekci. Přináší malý lavór s vodou a hadřík. Prostě balkánský přístup. Přijíždí Helča, přiváží mě věci.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Jsem šťastná hlavně za kartáček na zuby. Tak ráda vidím známou tvář! Společně kupujeme v nemocniční lékárně antibiotickou mast na moje „rýhy“ na rukou. V podvečer se Helča vrací za ostatními a já zůstávám sama v depresivním nemocničním pokoji. Venku je už tma, když sestřička přináší telefon a zahlcuje mne bulharskými větami. Netuším co mi chce říct.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Nakonec mě vrazí telefon do ruky. Asi nic lepšího než si ho dát k uchu a říci „haló“ mne nenapadá a tak to uskutečňuji. Na druhém konci je pan Kamas, vyslanec ministerstva zahraničí ze zastupitelského úřadu v Sofii. Sebevědomě se ptá, zda nepotřebuji pomoci. Jeho manželka prý viděla v TV záchranu české občanky z vrcholu Musaly a tak vypátrali v které ležím nemocnici.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Skvělé gesto, mám pocit, že kdyby to bylo vážné, že by mne opravdu ministerstvo zahraničí nenechalo ve štychu. S nadšením mu děkuji, že netřeba, že to zvládnu. Televizní šot mne potvrzuje i Božana. Prý mne v bulharské televizi dávali za příklad, jak je důležité mít dobré horské pojištění. Dopoledne mne přicházejí navštívit všichni tři muži z vrtulníku. Pilot, navigátor i můj zachránce, který byl po celou dobu letu se mnou na laně v podvěsu pod tím pekelným strojem. Jsou strašně vřelí a nadšeně mě vyjadřují pocity, jak jsou rádi za dobrý konec. Milá návštěva!

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Musala

Další dny se tedy nesou ve scénáři "tlumočnických" návštěv Bóži. Božana je Helči kamarádka bohemistka. V Sofii tráví prázdniny. Chodí mě překládat z bulharštiny na místní vizity. Nemocnice mě odmítá podepsat propouštěcí zprávu a já se bojím podepsat reverz. S obavou, že by pak má pojišťovna nemusela chtít proplatit leteckou záchrannou akci. Začíná kolečko dnů vyjednávání s nemocnicí a pojišťovnou. Přestože mám zaplacenou asistenční službu, není pojišťovna schopná v této vyhrocené situaci do nemocnice nikoho poslat. Bulharská strana chce platbu v hotovosti, i přes opakované doložení mezinárodního pojištění a zaručení mé pojišťovny, že s platbou počítá.

Do vyjednávání se zapojuje manželka velvyslance v Sofii. Je úžasná komunikuje z konzulátu s oběma stranami. Telefonicky mne navrhuje, že částku za léčbu zaplatí a pak to s institucemi nějak vyřešíme. Krásné gesto, které odmítám, ale inspiruje mne k tlaku na mou pojišťovnu. Po x-té volám na jejich asistenční linku s argumentem, že pokud chtějí mít mezinárodní ostudu, že přijmu platbu od konzulátu. Tento argument naprosto funguje, do dvou hodin je tady zástupce pojišťovny s platbou. Platí fakturu za léčbu v nemocnici Svaté Anny a následně nemocnice vydává propouštěcí zprávu. Jsem volná! Lékařská zpráva má 3 stránky a je celá v bulharštině. Snažím se o prosbu, zda by bylo možné dostat takto důležitý dokument v angličtině. Marně! Bóža mě tedy ještě překládá klíčové věty z bulharštiny.

Hlavně zpráva upozorňuje na vyndání stehů na hlavě v rámci dalšího týdne. Což bych měla absolvovat již v nemocnici doma v Čechách. Loučíme se a já jedu taxíkem za mými bulharskými kamarády a Božana si konečně užije trochu klidu v Sofii. Další den už nastupuji letecký transport směr Sofie – Praha. Pro jistotu ještě telefonuji s mým českým lékařem, zda po tom otřesu mozku a ráně na hlavě nemůže let nějak uškodit. Všechno dobře dopadlo a já cítím obrovskou pokoru a hlavně velkou vděčnost. Nejen za dobrý konec, ale i za pomoc v nouzi. Díky Helčo, Míšo, Petře a Bóžo.


Po týdnu v Praze přicházím na neurochirurgii ve své spádové nemocnici na Bulovce. Vydržím i klasickou čekací dobu než přijdu na řadu čítající „pouze 5 hodin“. Příslušný lékař prohlíží mou ránu na hlavě se slovy „Žádné stehy nevidím“..... Na Balkáně to mají prostě jinak.

35 zobrazení

©2020 by Lucias. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now