Lisabon je hlavní a největší město Portugalska. Dnešní Lisabon je pulzujícím kosmopolitním městem v jehož čtvrtích, uličkách a náměstích poznáte maurskou minulost i slavnou dobu námořní objevitelské éry. Neobyčejná atmosféra města vystavěného v kopcích, po kterých si to rachotí starodávné tramvaje, vás zaručeně dostane.
Tramvaj č. 28: žlutý symbol Lisabonu
Žluté tramvaje neodmyslitelně patří k městu. Bez jízdy v této tramvaji nepoznáte pravou tvář Lisabonu. Tak jako Benátky mají své gondoly a Londýn své červené doubledeckery, tak Lisabon má své žluté tramvaje. Pro projížďku historickým centrem města nasedněte do tramvaje číslo 28, která vás proveze čtvrtěmi Bairro Alto, Baixa a křivolakými uličkami staré Alfami.
Tyto malé, téměř stoleté vozy na první pohled působí, že vás vezmou na poklidnou vyhlídkovou jízdu. Ale ve skutečnosti, tyto rozvrzané tramvaje mají posílené jak motory, tak brzdy a čeká vás divoká jízda jako na horské dráze.
Budovy na dosah ruky
Tramvaj pomalu jede strmými uličkami do kopců a během této pomalejší fáze jízdy si doslova můžete šáhnout na okolní domy a podívat se, co lidé zrovna vaří k obědu. Vzápětí však nastane divoká jízda dolů. Věčně spěchající temperamentní řidiči se snaží dohnat zpoždění.
Turistům se často tají dech, když se na kolejích objeví auto, avšak tramvaj nezastavuje a řítí se zběsile dál, však to auto uhne. Tyto chvíle často provází potlesk a smích místních. Turisté si sice oddechnou, ale vzápětí přichází další hrůza. Tramvaj se řítí přímo do domu, avšak ten na poslední chvíli o centimetry míjí zběsilou rychlostí. Z kolejí odskakují lidé, psi a kočky. Tato tramvaj prostě nezastavuje. Takže rychle nasedat i vysedat, na nikoho se nečeká.
Pouliční umění obrazem
V Lisabonu najdete to nejlepší pouliční umění v Evropě. Během portugalské revoluce v roce 1974 začali obyvatelé vyjadřovat své pocity právě prostřednictvím pouličního umění. Dnes je hlavní město jakousi galerií pod otevřeným nebem plnou pestrých uměleckých děl. Všude, kam se podíváte, uvidíte neuvěřitelná graffiti, na která jsou městská rada i obyvatelé velmi hrdí.
Alfama
Nejstarší a také nejromantičtější část Lisabonu je Alfama. Úzké křivolaké uličky strmě stoupající od řeky směrem k hradu jsou vyplněny množstvím klidných restaurací, náměstíček v místech, kde by je čekal jen málokdo i citrusových stromů volně na ulici.
V Alfamě také pořídíte ty nejlepší fotky žlutých tramvají, které se úzkými uličkami proplétají, projíždí tudy linka číslo 28.
Praça do Comércio
Největší a centrální lisabonské náměstí se nachází přímo na břehu řeky Tejo v samotném srdci města. Středu náměstí dominuje jezdecká socha krále Josefa I. a palácové budovy lemující obvod ze tří stran. Z té čtvrté je pak promenáda podél řeky Tejo, kde si můžete sednout na schody a odpočívat za svěžího vánku od oceánu.
Praça do Comércio má přesný čtvercový tvar o rozměrech 175 m x 175 m, což z něj činí největší náměstí Portugalska.
Skvostný Vítězný oblouk
Dominantou celého prostoru je beze sporu Arco do Triunfo da Rua Augusta stojící na severní straně náměstí. Dál za obloukem pokračuje nejznámější pěší zóna Lisabonu Rua Augusta.
Oblouk oslavuje rekonstrukci města po ničivém zemětřesení v roce 1755, stavba se však výrazně zpozdila a dokončena byla až v roce 1873. Arco do Triunfo se pyšní bohatým zdobením a výškou přes 30 metrů.
Památky v Alfamě
Na samém okraji Alfamy směrem k centru stojí hlavní lisabonská katedrála Sé de Lisboa z roku 1147. Je tak trochu utopená v zástavbě, takže nečekejte monumentálně se tyčící věže jako třeba u katedrál v Praze či Paříži.
Naopak na nejvyšším bodě čtvrti se tyčí největší lisabonská památka Hrad sv. Jiří rovněž ze 12. století. Východní okraj Alfamy pak rámuje Klášter Sao Vicente da Fora se svou bělostnou fasádou.
Výtah Santa Justa
Kvůli velkým výškovým rozměrům bylo cestování mezi dolním centrem (Baixa) a horním centrem (Bairro Alto) velmi náročné. Na konci 19. století se tak rozhodlo o stavbě velkokapacitního výtahu. V roce 1899 byla otevřena stavba, která ihned přilákala pozornost nejen jako dopravní spojení, ale i jako turistická atrakce.
Výtah je schovaný do ocelové neogotické konstrukce připomínající rozhlednu, která vyrůstá z poměrně úzké ulice obklopené domy. Konstrukce má výšku 45 metrů a na vrcholu se nachází přístupná vyhlídka. Architekt Raoul Mesnier du Ponsard byl obdivovatelem staveb Gustava Eiffela a výtahu tak vtisknul podobný styl.
Socha Krista v Almadě
Na vysokém útesu nad řekou Tejo stojí u města Almada socha Krista Krále a shlíží na celý Lisabon rozprostřený na protějším břehu. Podobnost se sochou Krista v Rio de Janeiru není náhodná. Brazilská ikonická socha se stala inspirací pro stavbu podobného památníku v Portugalsku po návštěvě lisabonského kardinála v Rio de Janeiru.
Lisabonský Kristus v číslech
Socha byla vztyčena na 133 metrů vysokém útesu nad ústím řeky Teju do moře v roce 1959. Je tedy o více než 25 let mladší než brazilská předloha.
Samotná socha je vysoká 25 metrů, což je o 3 metry méně než Kristus Spasitel v Riu. Stojí však na 82 metrů vysokém podstavci, celkově je tak celá stavba více než 2x vyšší než socha v Brazílii.
Ponte 25 de Abril
Rudý závěsný most klenoucí se přes vodu je nezaměnitelným symbolem San Francisa. Jenže není tak úplně nezaměnitelný...
Lisabon s městem Almada totiž přes řeku Tejo spojuje dvojče kalifornského Golden Gate Bridge a neinformovaní cestovatelé je snadno na fotografii zamění. Most 25. dubna byl postaven v roce 1966 jako součást obchvatu Lisabonu a urychlení cesty do Almady a Setúbalu. V roce 1999 pak bylo přistavěno železniční patro.
Výška a rozměry mostu
Most 25. dubna se rozpíná nad řekou Tejo v délce 2 277 metrů, čím se dostává do první padesátky nejdelších visutých mostů světa.
Mostovka, po níž jezdí auta, se nachází ve výšce 70 metrů nad vodou, zatímco dvojice pilířů stoupá až do výšky 190 metrů. Pilíře mostu jsou tak nejvyššími strukturami v celém Lisabonu.
Nejzápadnější a třetí nejslunečnější hlavní město v Evropě vás prostě pohltí na první pohled a pocit. Ať už ohromným historickým centrem plným křivolakých a strmých uliček, jimiž se proplétají ikonické žluté tramvaje, svojí koloniální minulostí a vůní dálek nebo tesknou melodií svébytného hudebního stylu fado linoucího se z četných barů a hospůdek.