• Lucie Plicová

Madeira, ostrov kde nikdy nekončí jaro

Aktualizováno: 6. 12. 2021

Ostrov Madeira je rájem pěší turistiky. Málokterá oblast na světě nabízí takovou krajinovou pestrost na tak malém území. Najdete tu vše. Od vysokých pobřežních útesů přes polopouštní krajiny, náhorní planiny, třetihorní pralesy až po barevné skály vysokého sopečného pohoří. Samostatnou kapitolou na Madeiře je potom pěší turistika podél zavlažovacích kanálků – tzv. levád. Stezek vybudovaných vysoko v horách podél více než 2000 km zavlažovacích kanálů, které tu vystavěli Portugalci v 15. století. Pokud se chcete válet na pláži, sem určitě nejezděte.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Funchal Madeira

Tisíc kilometrů od Lisabonu, 500 km od afrického pobřeží – v srdci Atlantiku – se před mnoha miliony let začal sopečnou činností formovat ostrov, jehož rozmanitá krása Vám vyrazí dech. Ostrov věčného jara, levád a delfínů. Portugalské lodě sem r. 1418 zavál nevlídný vítr a Jindřich Mořeplavec se rozhodl tento divoký, ale úrodný ostrov, proměnit v hlavní kolonii na pěstování cukrové třtiny. Později se ostrov změnil v ráj vinařů a do dnešních dní je slavné madeirské víno vyhlášeným obchodním artiklem a oblíbeným suvenýrem.


Malý hornatý ostrov uprostřed Atlantského oceánu je učiněným rájem milovníků hor s nádechem exotiky. Panoramatické výhledy z nejvyššího vrcholu Pico Ruivo, procházky bujnou vegetací podél zavlažovacích kanálů zvaných levády nebo túry podél dramaticky rozeklaných útesů na pobřeží. To jsou jen některá z lákadel ostrova Madeira.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Funchal Madeira

Centrem celé Madeiry je město Funchal (v portugalštině znamená výraz „funcho“ doslova fenykl – ten tu totiž kdysi rostl v přímo neskutečném množství), kde žije více než sto tisíc lidí a soustředí se zde i největší historické památky ostrova.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Funchal Madeira

Na nábřeží Funchalu najdete pevnost původem z 16. století – Palacio de San Lourenco. Sem ale není povolen přístup turistům, tedy pokud si jej nedohodnete ještě nějakou dobu před cestou na Madeiru. A kdybyste chtěli mít celý Funchal jako na dlani, zajděte si na molo Ilheu de Pontinha. Ten pohled zkrátka nelze zapomenout… Čekali byste na Madeiře i skotský kostel? Ale proč by ne, jedná se o odkaz na někdejší britskou nadvládu nad částí ostrova. Hned naproti němu je proslulá stáčírna vína, kterou vlastní rodina Blandyů. Protože k prohlídce samotné patří i drobná ochutnávka, lze návštěvu této instituce více než doporučit.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Funchal Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Madeira

Funchal ale nabízí kromě jiného i několik různých parků a botanických zahrad. Uvidíte tu tropické ptactvo, strmé skály, exotické rostliny, malebné fontány a mnoho dalšího.


200 malovaných dveří Madeiry


Je tomu už pár let, co se José Maria Montero procházel starou čtvrtí Funchalu, hlavního města portugalské Madeiry. Opuštěné obchody, zpustošené domy bez majitelů a nevlídná atmosféra města duchů na něj ten den tak zvláštně zapůsobili, že mu vnukli nápad. Nápad, který se proměnil v naprosto výjimečný umělecký projekt.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Zona Velha

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Zona Velha

José oslovil více než 100 madeirských umělců a dal jim jednoduché zadání – vybrat si jedny dveře a vytvořit na nich cokoliv je napadne. A tak se 161 dveří v roce 2010 proměnilo v originální umělecká díla. Nezůstalo jen u malování – někteří umělci použili i keramiku, sklo, kámen, kov, klíče nebo i třeba počítačovou klávesnici. Název artE pORtas abErtas znamená v překladu umění otevřených dveří, čímž odkazuje k hlavní myšlence projektu – otevřít tuto zapadlou část Starého Města, portugalsky Zona Velha, a s ní celý Funchal, nejrůznějším uměleckým a kulturním akcím a počinům. A to se povedlo. Dnes už tuto čtvrť zdobí více než 200 malovaných otevřených dveří, které do kdysi opuštěné části města přitáhly nový život a změnily ji k nepoznání.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Zona Velha

Malované dveře ale nenajdete v žádném oficiálním průvodci, takže byl trochu oříšek najít jejich přesnou polohu. Naštěstí jsme ale vypátrali webové stránky celého projektu a tak procházce po dveřní galerii nestálo nic v cestě. Většina malovaných dveří je soustředěna na ulici Rua de Santa Maria, která je po obou stranách lemovaná desítkami restaurací a obchůdků, díky kterým dnes skoro nejde věřit, že tato ulice byla kdysi opuštěná a bez života. Další desítky malovaných dveří nacházíme v klidnějších bočních uličkách, jako např. Rua dos Barreiros, Rua Portão São Tiago nebo Travessa do Pimenta.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Zona Velha

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Zona Velha

Některé dveře jsou jen dekorativní, jiné jsou vstupy do obytných domů a spousta z nich na druhé straně skrývá kouzelné bary a hospůdky, které se otevírají až navečer. Tipujeme si tedy, co se za kterými dveřmi asi skrývá.


Pokud Vás omrzí historický Funchal a pobřeží, stačí vyjet lanovkou na kopec Monte a můžete sáňkovat. Že ne? Sáňky v létě? Na Madeiře se na nich jezdí 363 dnů v roce.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Lanovka na Monte - Funchal

Na portugalské Madeiře vás přesvědčí, že to není žádná hloupost. Sáňkování máme spojené se sněhem, to však nutně neplatí na portugalském souostroví v Atlantském oceánu. Na Madeiře, která je známá jako ostrov věčného jara, si můžete vychutnat jízdu na saních ve všech ročních obdobích. Jak je to v subtropech možné? Nesáňkuje se totiž na sněhu, ale na silnici. A to za běžného dopravního provozu.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Sáňkování ve funchalské čtvrti Monte

Dnes asi nejoblíbenější madeirská turistická atrakce má svůj původ v dávné historii. Madeira disponuje nejen příjemným podnebím a exotickou flórou, ale také velmi strmými svahy. Před zbudováním jako had klikatých silnic byly proutěné sáně jediným způsobem, jak dopravovat zboží do níže položených končin, obzvláště hlavního města Funchalu.

Dnešní sáňky jsou stále vyráběné tradičním způsobem v městečku Camacha, kde můžete do tajů jejich tvorby nahlédnout. Pro přepravu turistů je Madeiřané začali používat už na počátku 19. století. Dnes fungují sáňky s dřevěnou konstrukcí pro pobavení turistů ve funchalské čtvrti Monte. A právě zde si můžete světově unikátní projížďku užít.


Hloučky carreiros, opálených „šoférů“ sáněk, v tradiční bílé uniformě se slamákem na hlavě čekají pod známým kostelem Igreja de Nossa Senhora. Ten je pro Čechy zajímavý skutečností, že je v něm pohřben poslední rakouský císař Karel I., který zároveň vládnul českým zemím jako nekorunovaný král Karel III.. Poslední habsburský panovník v naší vlasti studoval, mluvil česky a měl ji i velmi v oblibě.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Sáňkování ve funchalské čtvrti Monte

Vzhůru dolů


Jízda se platí přímo u nástupu. A pak už jen nasedat a jede se z kopce. Dva carreiros uvedou sáňky do pohybu podobně jako bobisté na ledové dráze a následně za jízdy naskočí dozadu. A už si to jednosměrkou svištíte po jako zrcadlo vyhlazené silnici.


Podle osobních preferencí si můžete dopřát buď adrenalinovou jízdu rychlostí téměř čtyřicet kilometrů za hodinu se smyky a větrem ve vlasech, nebo poklidnější vyhlídkovou projížďku, která vás přepraví o dva kilometry níže. Průjezd křižovatkami zpočátku budí mírnou nejistotu, ale zkušení řidiči ve speciálních botách se silně pogumovanou podrážkou mají své sáně pevně v rukou a na bezpečnost provozu v křižovatkách pro jistotu dohlíží pomocný personál.


Být jedním z carreiros je pokládáno za prestižní povolání, které se obvykle předává z otce na syna. Sáňky jsou tak oblíbené, že fungují celoročně vyjma svátků 15. srpna a 25. prosince. A ať už jste malí nebo velcí, dekadentní sáňkování za horkého dne byste si při návštěvě ostrova neměli nechat ujít. Vždyť i Ernest Hemingway jej označil za jeden z „nej“ zážitků svého života.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Sáňkování ve funchalské čtvrti Monte

Na kopec za kytičkama


Musíte vidět botanickou zahradu Jardim Botânico da Madeira, nacházející se na strmém svahu nad centrem hlavního města. Botanická zahrada v madeirském Funchalu byla založena v roce 1960. Zaměřuje se především na květenu Makaronésie, největší důraz je samozřejmě kladen na flóru samotného ostrova Madeira. Sbírkové zahrady na Madeiře mají poměrně dlouhou tradici.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Už na konci 18. století byly zakládány na ostrově první soukromé zahrady. Portugalští mořeplavci přiváželi po celá staletí na Madeiru rostliny ze svých zámořských cest, místní podnebí dovolovalo zde kultivovat mnoho exotických druhů rostlin. Když v 19. století objevili ostrov další Evropané (především Rakušané, Angličané a Němci), začaly se na Madeiře sbírkově pěstovat ve velkém rostliny z celého světa.


Zahrada hraje důležitou roli i v ochraně endemických druhů rostlin, byla zde vytvořena i semenná banka. Udržuje těsné odborné kontakty s botanickou zahradou ve Faialu na Azorských ostrovech a se zahradou Viera y Clavijo na ostrově Gran Canaria.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Jardim Botanico Madeira

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Funchal západ slunce

Tůra na nejvýchodnější cíp Madeiry, poloostrov Ponta de Sao Lorenzo


Již samotný, krásně zvučný název ostrova Madeira je příslibem zeleně, bujné vegetace a nekonečného moře. To vše skutečně tento kousek země, ztracený v nekonečném Atlantiku skutečně nabízí. Ale ne tak zcela…

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Poloostrov Ponta de Sao Lourenco jakoby k Madeiře ani nepatřil. Pustý, skalnatý dráp zaťatý do širého oceánu je světem samým pro sebe. Je místem, kde si daly dostaveníčko snad všechny barvy spektra.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Pro každého, kdo přilétá na Madeiru, je poloostrov Sao Laurenco prvním kouskem ostrova, který spatří. A není to věru nijak povzbudivé přivítání. Letadlo, nalétávající odvážným manévrem na nedaleké letiště, míjí v malé výšce skalnaté vyprahlé útesy vymodelované studeným Atlantikem, větrem a sopečnou činností. Je však místem, které nesmí chybět v itineráři cest po ostrově.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Ostatně z madeirského letiště je to skutečně kousek a hned několik autobusů Vás doveze až k samotnému výchozímu bodu k pěkné polodenní túře, parkovišti Baia da Abra. Jelikož se nacházíme na území přírodní rezervace, je pohyb návštěvníku vymezen jasně vyznačenou, místy zábradlím a dřevěnými rošty upravenou stezkou. Ta nejdříve klesá do plytkého nezajímavého údolí, ale již zanedlouho se můžeme plně věnovat bizarní kráse poloostrova.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Hned první vyhlídka do půlkruhové zátoky vyrazí jistě každému dech. Atlantik zde mocnou silou naráží do strmých, barevně pruhovaných skal, kolorit místa doplňují solitérní zuby skalních ostrůvků. Především ostrá věž, připomínající gotickou katedrálu, je útvarem, který sotva kde jinde najde konkurenci. Nově upravená pěšina bezpečně přechází nejužším místem poloostrova a po krátkém výstupu dojde k domku farmy Casa do Sardinha. Zde značená pěšina končí a obloukem se vrací do výchozího místa. Pokud však nefouká příliš silný vítr a další cesta není uzavřena, lze vystoupit na nejvyšší bod poloostrova – 146 m vysoký kopec, ze kterého je překrásný výhled.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Oproti stálozelenému zbytku Madeiry se barva poloostrova mění s ročním obdobím. Na poloostrově totiž prší výrazně méně než na zbytku Madeiry a navíc je celoročně bičován silným větrem od oceánu, což půdu ještě více vysušuje. A tak zatímco v zimě v brzy z jara je Ponta Sao Lourenco pokrytý svěží zelenou trávou (vyšší vegetace zde neroste), v létě a na podzim místní krajina připomíná jiný svět, polopouště, pouště nebo spíš měsíční povrch.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Ponta de Sao Lorenzo

Pico Ruivo – střecha Madeiry


Nejvyšší hora Madeiry, 1862 m vysoké Pico Ruivo, slibuje famózní výhledy na celý ostrov. Často se na vrcholu ocitneme nad mraky, v nichž jako na moři plují ostré hřebeny okolních hor. Leží v okresu Santana. S výškou 1862 m n. m. je třetí nejvyšší horou Portugalska - po Ponta do Pico na Azorách a Torre v kontinentálním Portugalsku.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Pico Ruivo je s nadmořskou výškou 1.862 metrů nad mořem nejvyšším vrcholem Madeiry. Není tedy divu, že je významným turistickým cílem tohoto nádherného ostrova. Variant tras ke zdolání Pico Ruivo je více. Ti nejméně zdatní zvolí nejsnazší trasu s místním označením PR1.2, z parkoviště Achada do Teixeira (cca 1.600 m n. m.). Ta má necelé 3 km a urazíte ji zhruba za 1,5 hodiny. O výhledy z vrcholu ochuzeni nebudete, ale pokud vám čas a fyzické předpoklady dovolí, zvolte raději trasu z Pico do Areeiro.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Východ slunce na Pico do Areeiro, líp ten den začít nejde


Ještě za tmy vyrážíme na vrchol Pico do Areeiro (1818 m. n. m.) a počkáme si na východ slunce. Je to pro nás jeden z nejkrásnějších okamžiků, které na Madeiře prožíváme a těžko se dá popsat slovy. Zažijete počátek nového dne. Sluneční světlo se začíná šířit po celém ostrově a začíná se oteplovat. Čeká nás cesta po nejvyšších vrcholech Portugalska až na nejvyšší vrchol Pico Ruivo (1862 m n. m.)

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Čekáme zhruba dalších 10 minut na klíčový okamžik, Na samém vrcholu stojíme ještě s několika dalšími nadšenci, se kterými pak před, při i po východu zuřivě mačkáme spoušť foťáku, protože divadlo, které se před námi odehrává, na gauči nezažijete.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Mraky nad východní stranou ostrova tvoří neproniknutelnou peřinu, moře z mraků. Užíváme si parádních výhledů i stezky, která se klikatí po hřebeni a stoupá nahoru a dolů mezi jednotlivými vrcholky.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Východ slunce na Pico do Areeiro

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Radar na Pico do Areeiro

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Exponovanou hřenenovkou na nejvyšší vrchol Madeiry


Trasa z Pico do Areeiro začíná u nepřehlédnutelného radaru na třetím nejvyšším místě Madeiry. Odtud je to na Pico Ruivo asi 7 km. Čas, za který do cíle dorazíte je velmi individuální. Dá se to stihnout pod tři hodiny, ale pokud se budete víc kochat, fotit, případně odpočívat, strávíte na cestě i 4,5 hodiny. Každopádně nebudete litovat jediné minuty, kterou tam strávíte. Shodli jsme se, že se jedná o jeden z nejkrásnějších treků, který jsme kdy šli.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Na tak krátké trase se vystřídá tolik různých výhledů, že si připadáte chvilku jako v Americe, o pár minut později jak někde na Novém Zélandu a za příští zatáčkou se ocitnete v Kostarice nebo Indonésii. Heslo, že „výhledy si musí člověk zasloužit“ platí i zde. Daní za tu krásu jsou stovky vystoupaných a sestoupených metrů.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Na Madeiře je spousta horských túr, ale přechod mezi nejvyššími horami je rozhodně povinností každého pěšího turisty! Pro svou velkolepost a dramatičnost, nadpozemské výhledy a horskou vegetaci je tento trek rozhodně jedním z nejkrásnějších na ostrově. Fascinující trasa klesá i stoupá, prochází po úzkých hřebenech i tunely a nabízí výhledy do všech světových stran.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Pico Ruivo 1862 m n. m.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Pico Ruivo 1862 m n. m.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Pico Ruivo 1862 m n. m.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Pico Ruivo 1862 m n. m.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Hřebenovkou z Pico do Areeiro na Pico Ruivo

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Nejkrásnější stezky Madeiry jsou podél vodních kanálů


Zavlažovací kanály „levadas“ jsou jedním z nejtypičtějších znaků Madeiry. Jejich hlavní funkcí je rozvádět vodu z vlhkého severu ostrova na jeho suchý jih. Historie levad sahá až do 15. století a dostat se k informaci, kolik přesně kilometrů jich na ostrově najdeme, je téměř nemožné.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Proč vznikly levády?


Madeira je poměrně vlhký a deštivý ostrov, proto zprvu existence zavlažovacích kanálů nedává moc smysl. Problém je geologického rázu. Ostrov je vlastně vrcholem vyhaslé podmořské sopky a jednotlivé geologické vrstvy, nejsou vodorovné, sklonově míří většinou k severu. To způsobuje i odvod podzemních vod. V praxi tak znamená, že velká část deště, který naprší na jižní části ostrova, pod zemí odteče na sever a neudrží se na místě.


Proto vznikl důmyslný systém úzkých kamenných, později betonových kanálů proplétající se z deštivého severu a centrálního horského masivu na políčka v jižní části Madeiry. Většina levád pramení ve výškách mezi 900 a 1 500 metry a aby překonaly vysokohorské štíty a hluboká údolí, vzniklo mnoho tunelů či mostků, skrz které jsou levády vedeny.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Už v 15. století první portugalští osadníci zjistili, že zatímco na severu a severozápadě ostrova prší velmi často (až 2 000 mm srážek za rok), na subtropickém jihu je vody málo. Proto vybudovali s vydatnou pomocí černých i arabských otroků závlahový systém, jenž nemá na světě obdoby. Celý ostrov je protkán kanály v šířce od 10 centimetrů do jednoho metru, podle nichž vedou stezky. Ostrovní turistika nemá moc dlouhou tradici, začala se rozvíjet až v 60. letech minulého století, ta levádová až koncem 80. let.


Domorodci zprvu nechápavě vrtěli hlavou, proč jim cizinci courají podél závlahových kanálů. Pak si řekli, že na tom asi něco bude, a začali se o souběžné cesty víc starat. Teď už je to normální turistický byznys. Vodní cesty jsou postaveny neobyčejně pečlivě, pozvolna a nepatrně stále klesají a napájejí pole a plantáže čistou vodou. Místy jsou ve skále proraženy tunely, celkem jich je kolem 40 kilometrů. Baterky tu opravdu nejsou pro parádu. Mimochodem, nejdelší z tunelů měří 5 kilometrů !

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Budování levád a rozdělování vody dostalo hned zpočátku i právní základ. Již roku 1461 byli jmenováni dva úředníci dohlížející na rozdělování vody. Roku 1485 jim král João II. stanovil pravidla, kdy musejí uživatelům vodu poskytnout.


Následně pak roku 1493 vydal zákon, podle nějž nesmějí vlastníci pozemků bránit stavbě, údržbě a využívání levád. Údaje o celkové délce levád se různí podle jednotlivých autorů. Záleží zřejmě na tom, zda sečteme jen délku hlavních toků, nebo započteme i nejužší odbočky. V roce 1900 bylo registrováno 200 levád s celkovou délkou 1000 km.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

V roce 2007 se setkáváme s údaji od 2400 km až po 5000 km. Na levádách je v současnosti 40 km tunelů. V roce 1939 iniciovala portugalská vláda vypracování studie o využití a budoucnosti levád. Na jejím základě vláda financovala výstavbu nových levád využívaných i k pohonu hydroelektráren. Dvě největší z nich byly Levada dos Tornos a Levada do Norte. Výstavba trvala 25 roků, protože vše bylo nutné provést ručně. Pracovali na nich i horolezci a práce si vyžádaly také lidské oběti.


Leváda musí mít po celé své délce mírné klesání, proto je vedena například ve svislé skalní stěně, nebo tunelem. V místech, kde bylo nutné změnit výšku skokem, není vodopád, ale schody. Pro stavbu prvních levád byli využíváni převážně černí otroci. Byli zde však i otroci arabští, kteří měli se zavlažovacími kanály a jejich stavbou zkušenosti z domova.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Z důvodu omezení odpařování jsou levády více hluboké než široké. Mají šířku asi od 20 cm až po 1 m. První levády byly tesány do skály, dozděny kamennou zídkou, v některých úsecích měly dřevěné koryto (na Madeiře byl dostatek dřeva).


Zhruba od počátku 20. století začal převládat beton. Tím jsou postupně opravovány úseky starých levád (na Madeiře nikdy nemrzne, ani ve vyšších polohách, takže nejsou problémy s poškozením betonu mrazem),


Levády procházející přes vesnice mají odbočky k odběratelům vody – zahrazením toku překážkou voda začne proudit do odbočky. Po napuštění nádrže nebo zavlažení políčka se překážka vyjme a voda proudí dál. Nespotřebovaná voda na konci levády teče do moře. Levády je třeba udržovat. Proto se za vodu platí, ale nikoliv podle odebraného množství, nýbrž podle vzdálenosti od zdroje.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Levády dobře zapadají do přirozeného prostředí. Jejich stavitelé neupravovali směr toku více, než bylo třeba, a proto leváda obvykle sleduje půdorysný profil skalní stěny, v níž je vedena. V minulosti se široké levády využívaly i k plavení dřeva a chodníky kolem nich byly často jedinou přístupovou cestou do horských vesnic. Téměř po celé délce je souběžně s levádou veden chodníček. Po těchto chodnících dnes proudí turisté. Voda v levádách je křišťálově čistá a studená. Po prudkém dešti však levády zachytí i povrchovou vodu a cesta kolem nich může být značně obtížná až nebezpečná.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Leváda 25 Fontes k vodopádu Risco

Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno


Nejeden cestovatel označil tuto trasu jako nejatraktivnější z celé Madeiry. A rozhodně stála za to.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Dobrodružný název našeho cíle, a to Pekelný kotel, v portugalštině Caldeirao do Inferno, i jeho poloha v hlubokém údolí pod nejvyšší horou Madeiry, Pico Ruivo, dávala tušit, že se na naši dnešní výpravě nudit nebudeme. Šťavnatá zeleň všude okolo, vodopád s křišťálově čistou vodou a temné tunely bez konce. To je Levada do Caldeirao Verde.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Trasa označená jako PR9 začíná u Parku Queimadas ve výšce asi 890 metrů nad mořem. Dojet se sem nedá jinak než autem po úzké silničce, ani míst k parkování tu moc není. 6,5 km měřící trasa podél Levady do Caldeirão Verde až ke stejnojmenné soutěsce s vodopádem není nijak zvlášť náročná, vede víceméně po rovině. Až navazující Inferno je pak ten správný nářez. I se zpáteční cestou jsou obě levády dlouhé 22 kilometrů.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Od vodopádu se vydáváme dále pěšinou stejného rázu jako doposud a nezadržitelně se blížíme ke konci údolí. Po kilometru se od levády odpojujeme a stoupáme po schodech, abychom se napojili na další levádu vedoucí zhruba 150 výškových metrů nad námi. Schody končí u vstupu do nejdelšího přístupného tunelu na Madeiře, který je dlouhý přibližně 2 a půl kilometru a k našemu překvapení z něho vyúsťují koleje. Tady by bylo fajn povožení. My se však tímto tunelem nevydáváme, upřímně ani nevím, jestli bych na to psychicky měla a odbočujeme doprava hned na začátku tunelu.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Snad jen druhý a třetí ze čtyř tunelů na trase mohou někomu přinést komplikace, jsou místy nízké a je dobré dávat pozor na hlavu. Nutností je baterka (ideálně jedna na osobu) a hodí se i pořádné boty, protože v tunelech jsou louže a bláto. Místy vede stezka zaříznutá v hodně prudké skále, ale vždy je zajištěna zábradlím a hlavně i v té strmé stěně se dobře daří stromům, díky čemuž vzbuzuje dojem, že svah ani tak prudký není. Část turistů (zejména organizované výpravy s průvodcem) končí svůj výlet u vysokého vodopádu v soutěsce Caldeirao Verde.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Nejít dál ke Caldeirao do Inferno by ale byla velká škoda. V některých starších průvodcích a cestopisech se píše, že trasa není značená ani jištěná, ale už je to jinak – zabezpečení je stejně dobré jako u předchozího úseku a na značení je poznat, že zde není dlouho. První část trasy pokračuje stále dle stejné levády (Levada do Caldeirao Verde). Z ní se odbočuje asi po kilometru nahoru po schodech – kdo by náhodou chtěl jít po levádě dál, asi po 100 metrech dojde pod vodopád, u něhož leváda končí. Stoupání po schodech je relativně dlouhé, ale zpříjemňují ho pohledy na vodopád.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Nad schody se nachází soutok dvou levád. Značená cesta ke Caldeirão do Inferno vede doprava proti proudu Levady do Pico Ruivo. Nejprve je třeba projít podél nádržky, kde značka zakazuje koupání :-) Kdo by zamířil místo toho rovně tunelem podél stejné levády, došel by po více jak dvou kilometrech pod masivem Pico Ruivo do vedlejšího údolí.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Ani Levada do Pico Ruivo k soutěsce Caldeirao do Inferno by neměla šanci po skále projít, kdyby si nepomáhala tunely. Po třetím z nich vcházíme do opravdu ďábelské úzké soutěsky se dvěma vodopády, dvěma lávkami a hlubokou propastí pod námi. Vlastně ani nevíme, jestli Caldeirao do Inferno je už toto krásné místo, každopádně ani zde leváda ještě nekončí. Projde dalšími čtyřmi tunely a až pak přichází k dalšímu jezírku (za deště i s vodopádem) pod vysokou skalní stěnou, od které se už dá pokračovat jen zpátky.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Následuje nejhezčí část našeho výletu, mnohými hodnocená jako nejkrásnější cesta na Madeiře. Zahajuje jí malý vodopádek přes cestu, který probíháme do navazujícího tunelu. Na cestě se střídají krátké tunely s úseky s výhledy zpátky na údolí. Na začátku jednoho tunelu slyšíme zlověstné burácení padající vody, které v tunelu získává stále více na síle. Na konci zjišťujeme, že jde o malý vodopádek, který padá do levády v ústí tunelu. Ocitáme se v kaňonu, do kterého z okolních průrev stékají dva vodopády ze dvou stran.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Protahujeme se úzkou skulinou do dalšího tunelu a pokračujeme po levádě, která po chvíli mizí, a my po krátkém stoupání staneme pod minimálně 100 metrovou zelenou stěnou, která obklopuje celé údolí a po které všude kam se podíváme, stékají proudy vody. Jsme v cíli naší cesty, stojíme v kráteru Inferno.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Levada do Caldeirao Verde a Caldeirao do Inferno

Útes Cabo Girao


Cabo Girao je se svými 589 metry nad mořem nejvyšším útesem na Madeiře a podle mnohých tabulek 2. nejvyšší v Evropě, resp. 12. nejvyšším na světě, byť kritéria k určení, co je ještě útes a co už hora se výrazně liší a tak tyto statistiky musíme brát s rezervou.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Ať tak či tak, útes Cabo Girão je impozantní. Padá takřka kolmo dolů do oceánu a neuvěřitelné pohledy se naskytnou jak z vrcholu útesu, tak od hladiny moře.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Útes je viditelný už z Funchalu, nejlepší výhledy na něj "zespodu" jsou však z blízké vesničky Câmara de Lobos.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Na vrcholu útesu je vybudována vyhlídka s proskleným dnem, která trčí až přes hranu útesu a nabízí výhledy na okolní krajinu, 9km vzdálený Funchal i dolů na obdělávaná malá políčka na pobřeží.

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Cabo Girao

Espada! Neboli tkaničnice atlantská.


Madeirská gastronomie je velice tradiční a chutná. Tajemství spočívá v použití ryb a různého koření, která jsou typická právě pro tento ostrov, který je sopečného původu. Chuť místních pokrmů vylepší příjemné počasí, které je slunečné po celý rok.


Zaujala mě rozzubená černá hadovitá ryba, která ležela, kromě nařezaného masa z tuňáků, na mnoha stolech v tržnici města Funchal. To je ryba zvaná na Madeiře espada (meč). Jemné masíčko, jinak velmi ošklivé ryby, se podává buď zapečené, smažené či grilované v bylinkovém těstíčku nebo jako součást polévky. Všechny tyto pokrmy jsou znamenité. Variace přípravy jsou různé, od espada con banana (grilovaný banán podtrhne chuť), přes espada com marisco (v omáčce z mořských plodů), až po espada com vinho da madeira (na madeirském víně).

Copyright © 2021 Lucie Plicová, Espada

Prostě je to ostnoploutvá ryba vyskytující se v teplých mořích po celém světě. Má stříbrně zbarvené tělo dlouhé až dva metry, dosahuje váhy kolem pěti kilogramů a může se dožít patnácti let. Typickými znaky jsou velké oči, ostré zuby, hřbetní ploutev táhnoucí se od hlavy až k ocasu a dlouhý, tenký, na konci roztřepený ocas. Je dravá, žije převážně v hloubce a v noci vystupuje k hladině. Pro své kvalitní maso s minimem kostí je předmětem rozsáhlého komerčního lovu. Rybáři ji loví v noci a jako návnada při lovu slouží chobotnice a rybky zavěšené na koncích dlouhých rybářských vlasců.


Tahle ošklivá černá ryba s děsivými zuby byla na mém jídelníčku denně. Nejčastěji v lehkém těstíčku, zapečená s grilovaným banánem. Mňam! Zavítáte - li na tenhle ostrov jara v Atlantiku, určitě ochutnejte.

535 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše