Tádžikistán je nejmenší zemí Střední Asie. Jeho sousedy jsou Afghánistán, Čína, Kyrgyzstán, Uzbekistán. Plných 90 % jeho povrchu pokrývají hory patřící k pamírskému pásu dosahující výšky až 7000 metrů. Polovina země leží výše než tři tisíce metrů nad úrovní moře.
Fanské hory leží v severozápadním Tádžikistánu, nejchudší zemi ze všech států bývalého Sovětského svazu. Vynikají snadnou dostupností, nádhernými horskými sceneriemi a především krásným počasím. Podle slov místního horského průvodce tu nikdy neprší: buď svítí slunce, nebo rovnou sněží. Nám počasí vyšlo dokonale. Zdejší krajina fascinuje ledovci, příkrými horskými štíty dosahujícími až do výšky téměř 5500 metrů nad mořem, jalovcovými háji a hlavně velkým množstvím horských jezer s průzračnou vodou.
Doba Covidu přináší cestovatelské komplikace, se kterými se v Tádžikistánu potýkáme více než jinde - rušení letů, měnící se podmínky pro vstup do země a návrat. Pro vstup do Tádžikistánu nyní všichni potřebujeme PCR test. A to bohužel i plně očkovaní, přitom ještě nedávno měli plně očkovaní výjimku. Na cestě zpět do ČR musíme mít všichni nakonec také PCR test, provedený před odletem v Tádžikistánu. Je to v rozporu s tím, co požaduje pro návrat do Česka naše vláda (pro návrat z tmavě červených zemí, tedy i z Tádžikistánu by normálně měl stačit antigenní test pro neočkované).
Jenže tádžická vláda se dle českého konzulátu v Taškentu alibisticky jistí tím, že požaduje při odletu ze země PCR test jakožto spolehlivější metodu než je antigen a to od všech cestujících. Ani konzulát v Taškentu nepovažuje tuto informaci od tádžické vlády za zcela jistou, Je tedy nutné být připraven na horší variantu. Plné očkování je nám tak k ničemu a všichni před odletem pádíme na PCR test.
Tádžikistán je převážně muslimská země, islám je zde vykládán relativně volně. Tádžikové nejsou jako jediní ze středoasijského regionu turkického původu, nýbrž jsou původu perského. Jazykově mají tedy velmi blízko k Íránu (Farsi) a Afghánistánu. Země byla Stalinem uměle přidružena k Sovětskému svazu, po společenských změnách na počátku 90. let minulého století prošla krutou občanskou válkou, nejhůře tehdy skončila oblast Pamíru – Gorno Badachšánská autonomní oblast, která byla obzvláště závislá na uměle udržovaných dodávkách ze SSSR, po jejichž ukončení zde nastal naprostý rozklad společnosti a hladomor. Od té doby se země již dává do pořádku, ale stále se jedná o jednu z nejchudších asijských zemí. Hlavně v pamírské oblasti nefunguje doprava, chybí jakákoliv infrastruktura a zemi nepomáhá zatím ani turismus, který komplikují i přetrvávající potřeba vyřizovat víza nebo potřeba povolení do pamírské oblasti.
Vypadá to, že zde běží čas stále normálním tempem, nikdo nikam nespěchá a lidé používají starý způsob komunikace – usmívají se na vás a mluví s vámi. Namísto koukání do chytrých telefonů. Tádžikistán je země, kde prostě online budete maximálně v hlavním městě. Tádžikové jsou z turistů stále ještě nadšení a s každým si chtějí povídat. Pro ruštináře začátečníky jsou všechny tyhle malé konverzace ideálním procvičováním. Každý den přináší do mé slovní zásoby nový výraz.
Přílétáme do hlavního města Tádžikistánu Dušanbe, dokupujeme zásoby a přes tunel Anzob přejíždíme pronajatými džípy do centrálních Fanských hor, do horolezecké základny Alplager Vertical Alaudin (2640 m). Vylosovali jsme podsaditého řidiče s rádiovkou a já k tomu ještě místo skoro vepředu s výhledem přes rozsáhlého pavouka na čelním skle.
Před odletem si v médiích na internetu hledáme informace k tomuto tunelovému průjezdu skrz místní hory. Nacházíme zajímavý článek s názvem: "Tma, výmoly a málo vzduchu, aneb tádžický tunel smrti dokáže i zabít". Píše se v něm o jeho oficielním názvu Istiqlal, tedy tunelu Nezávislosti. Místní však stavbě nedaleko tádžického města Anzob přezdívají „tunel smrti“.
V článku se dozvídáme, že řidiči musí počítat s nedostatkem světla, přebytkem vody a řadou hlubokých výmolů. Pokud se navíc v pětikilometrovém tunelu vytvoří kolona, cestovatelům hrozí udušení. Odvětrávání dlouhé stavby podle redaktorů článku zajišťuje jediný ventilátor uprostřed tunelu, který nemá šanci nebezpečné zplodiny odsát. Uváznutí v tunelu přitom hrozí prakticky každému řidiči. Dvouproudá silnice podle cestovatelů není po celé délce vyasfaltovaná, automobily musí překonat řadu hlubokých výmolů. Díry ve vozovce navíc bývají zatopené, takže řidiči nevidí, s jakou hloubkou mají počítat. Ne nadarmo se tak stavbě začalo mezi lidmi přezdívat „tunel smrti“. Na internetu je i řada videí z jeho průjezdu. Místní obyvatelé si už od otevření tunelu předávají příběhy o řidičích, kteří kvůli poruše vozu nebo uváznutí v koloně zemřeli na otravu oxidem uhelnatým. Za výstavbou tunelu stála chvályhodná myšlenka místních úřadů. Cesta z tádžické metropole Dušanbe do druhého největšího města Chudžand až do jeho zprovoznění vyžadovala, aby řidič přejel hranice a masivní hory v okolí města Anzob objel přes sousední Uzbekistán. Byla to nebezpečná jízda, kterou navíc často znemožnily laviny. Pak nezbývalo nic jiného, než se do Chudžandu přepravit letecky, což si řada obyvatel nemůže dovolit.
Tádžická vláda se proto dohodla se spřízněnými Íránci, že pro ni vyrazí pětikilometrový tunel. Na konci října roku 2006 stavbu slavnostně otevřeli nejvyšší představitelé obou zemí. Stavba však v době otevření nebyla ani zdaleka dokončená, automobily se až do roku 2013 musely v tunelu vyhýbat bagrům a dělníkům v dýchacích maskách. Tádžické úřady tunel oficiálně prohlásily za dokončený v březnu 2015, po třech měsících se do něj však musela vrátit těžká technika kvůli naléhavým opravám, které se táhly až do září. Íránské ministerstvo energetiky komplikace vysvětluje tím, že tunel u města Anzob se nedá srovnávat s žádným podobným projektem. Důvodem je vysoká nadmořská výška, mráz a voda, která na vozovku neustále stéká ze stropu a stěn tunelu.
Píše se ale rok 2021 a i když očekáváme, že cesta tunelem Nezávislosti se může výrazně protáhnout, domněnky se nenaplní. Osvětlení chybí stále, ovšem asfalt leží jakoby po celé délce tunelu. Stékající voda nám nehrozí, jsme zde v období mimo tající sníh. Takže jen slabší kusy mají záchvaty kašle, ale jinak jde jen o nepříjemný pocit chybějícího kyslíku. Havarovat v tunelu bychom ale určitě nechtěli. Projiždíme "Tunel smrti" bez ztráty kytičky. Naše myšlenky jsou však už v horách. Čeká nas aklimatizační tůra kolem tyrkysových Kulikalonských jezer.
Jsme v pánvi Kulikalon. Pěšiny se proplétají mezi prastarými pokroucenými jalovci a zeravy. Pro Fanské hory jsou tyto stromy přímo ikonické. V tyrkysových vodách největšího z jezer se zrcadlí strmé vápencové štíty s malými ledovci. Je horko. Stepní krajina zdejších hor je vyprahlá. Tábořit se dá ve Fankách i celém Tádžikistánu všude, kde to terén umožňuje. Nicméně nejlepšími místy jsou okolí větších jezer.
Kulikalon. Už jméno tohoto jezera zní jako magické zaklínadlo, jako pozvánka do jiného světa. Stoupáte vzhůru a obklopují vás jen vyprahlé, ošlehané hory. Vidíte větrem pokroucené zeravy a dravou říčku, která se žene nejkratší cestou dolů z kopců. Přesto tahle přírodní nádhera není jediný unikátní zážitek, který vám Tádžikistán dá.
Fanské hory jsou hory věčného slunce, téměř nikdy tu nebývá špatné počasí a i ve vysokých nadmořských výškách tu díky intenzivnímu slunečnímu svitu panuje unikátní klima. Celou cestu vzhůru nám tedy do tváří praží spalující paprsky a zeravové háje přinášejí snad jediný stín v těchto sluncem zalitých horách. Nahoře na obzoru se pomalu začínají třpytit sněhem pokryté vrcholky. Ty nejvyšší dosahují výšky téměř 5500 metrů.
Když překonáme prudké stoupání přes suť, jsme plni očekávání, kdy konečně spatříme vysněné jezero Kulikalon. A pak to přijde. Máme ho najednou před sebou jako na dlani. Na tyrkysové hladině se třpytí odlesky slunce. Kouzelné jezero obklopené zeravovými háji sedí v údolí mezi horami jako modrá perla. Když se touláme po jeho březích, působí spíše jako soustava několika tyrkysových lagun. Teprve až když vystoupíme výš, tak jezero dostane svůj skutečný tvar.
Místní vás překvapí svojí laskavostí a bezprostředností. S cizinci se rádi pouštějí do hovoru. Pozvání na jídlo či nabídka noclehu není z jejich strany ničím výjimečným. I přes obrovskou chudobu, která tu je patrná na každém kroku, jsou Tádžikové právě ti lidé, kteří se se svým hostem podělí i o to poslední, co mají.
Fanské hory byly za dob nedávno minulých velice populární mezi Československými horolezci. Kdo nebyl na „Fankách“, jako by neexistoval… Po rozpadu SSSR se však situace změnila. Pro vzniklé politické konflikty a snad i pro relativní větší dočasné zaujetí horstvy západních zemí, tyto nádherné hory upadly v zapomnění. V současnosti však prožívají tichou renesanci, turisté se do místních malebných údolí a pasteveckých kišlaků pomalu navracejí. Navíc Tádžikové na dávná přátelství nezapomínají a možná i proto jsou obyvatelé Česka i dnes opět velice vítanými hosty.
Naše aklimatizační treky v oblasti Alaudinských jezer jdou přesně podle plánu. Není třeba ani pokládat otázky ohledně vejškovky. Odpověď přichází v noci, kdy nocujeme u jednoho z jezer. Venku panuje už tma a my jsme zachlumaní ve spacáku. Cítím na tváři najednou něco horkého a zjišťuji, že se mě spustila krev z nosu. Taková banalita řekla bych si normálně. Jenže krvácení nepřestává, padlo už 5 balení papírových kapesníků. Ještěže můj péřový spacák má rudou barvu. Uběhly desítky minut a krev se řine naplno, bez náznaku, že by se se situace měla stabilizovat. Vzpomínám, když mě před lety se stejným problémem vezli do nemocnice s froté ručníkem nasáklým krví a na Bulovce mě pak vypalovali nosní žilky. Ach jo, je to víc než deset let. Že by to bylo zpátky?
Situace eskaluje, došly kapesníky. Janča pohotově bere do rukou lékárničku a se slovy: "Chceš ubalit?", připravuje tamponádu z obvazového materiálu. Pomáhá mě to se bez zakrvácení dostat ven ze spacáku a stanu. Přesouváme se na břeh jezírka, držím si kořen nosu a krev odkapává v pravidelných intervalech do vody. Jana mě na zátylek přikládá namočený chladný šátek. Je to absurdní situace, klečím na čtyřech s hlavou skloněnou nad hladinu a nevím zda se mám smát nebo brečet. Vyluzuju zvuky, které jsou přesně něco mezi tím. Asi jsme vzbudily Tomáše, přichází se podívat co se děje. Klepu se zimou, protože jsem ze spacáku vylezla jen ve spodním prádle, Tomáš na mě hází svoji péřovku a vtipkuje, že by věděl jak ten nos ucpat.
Jana získala zručnost v balení ucpávky z obinadel a tak se za pár desítek minut situace uklidňuje a můžeme se zase uložit ke spánku. V noci se tahle krvácivá spartakijáda ještě jednou opakuje, ale nakonec usínáme s nadějí, že ráno je moudřejší večera.
Další den realizujeme "odpočinkovou" výhledovou okružní túru přes hřeben nad Kulikalonskými jezery, přes sedlo Fluorit. Ten den se všichni posouváme v chápání jak vnímat odpočinkovou túru a po jejím absolvování oceňujeme jako největší vzpruhu koupel v ledovcovém jezeře. Zpátky v táboře nás čeká třešnička na dortu v podobě konzumace melounu. Radost a chuť je o to větší, že se tak děje v dosud největší nadmořské výšce v jaké jsme tuto kratochvíli, spořádat meloun, kdy vůbec provozovali.
Další dny podnikáme treky k Alaudinským jezerům a horským jezerům Mutnoje a do velice vysoko poležených sedel (sedla VAA (4120 m) a Čimtarga (4760 m) mezi pětitisícové velikány Čimtarga a Pik Energia. Je to úvodní výškový souboj s nepříjemnou, ale stále relativně schůdnou sutí. Což se ukazuje pouze jako příjemná rozcvička oproti mordoru, který nás čeká při sestupu. A tak prostě stále dokola...
A pokud by Vám přece jen ve výše položených oblastech chyběly lesy a zelená barva jako nám, určitě neváhejte navštívit skvělou kyrgyzskou zemičku hned vedle.
Comentarios