• Lucie Plicová

Zimním Laponskem na běžkách

Aktualizace: úno 21

V zasněžené tundře, horských údolích a na zamrzlých jezerech jsme podnikli jednu z nejdobrodružnějších cest na severu. Na lyžích jsme jeli severskou divočinou bez jediného lidského obydlí a vše potřebné k přežití si táhli sebou. Dříve, než jsme se ukládali ke spánku ve srubech z klád, museli jsme naštípat dříví a zatopit v kamnech. Vodu si nabrat z potoka nebo z díry vysekané v ledu. Společnost nám dělali pouze sobi a pár kamarádů.


Nedotčená severská příroda, nedozírné zvlněné pláně i dramatické horské pasáže, kde velebné ticho severské divočiny narušuje jen křupající sníh pod našimi lyžemi. Vydali jsme se na samý sever Finska na běžky, dobýt nejvyšší horu Finska - Halti (1 324 m). Samotné Halti se nachází přímo na norské hranici v nejseverozápadnějším výběžku Finska v pohoří Haltitunturi (fin. tunturi = hory) a ačkoli nevyniká výškou, je vzdáleno asi 50 km od nejbližší silnice z osady a od jezera Kilpisjärvi, takže jeho dobytí není žádný masňácký výletík.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Pozorujeme jiskřičky jinovatky, které mrazivý dech místních duchů (jak věří Sámové), vykřesává za slunného počasí ze vzduchu kolem nás. Nebo stádečko sobů, které na chvíli strne a pak ladně zmizí za bílým horizontem. A večer útulný sroubek s praskajícím dřevem v kamnech a polární záři za oknem.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko
Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Den 0


V jedenáct hodin se kamarádsky vítáme, zdravíme a objímáme na parkovišti v Jablonci nad Nisou. Za pár minut naložíme bedny s jídlem, batohy s nezbytnými věcmi a pulky (specielní sáně), které nám budou v laponské divočině tu námahu velmi usnadňovat. Transit Polsko, Německo, Švédsko, Finsko.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

V půlnoci jsme již nalodění na trajekt z Rujány Sasnitz do Trelleborgu ve Švédsku. Unaveni uleháme na zem v odpočívárně trajektu a kolébající se loď nás výtečně uspává. Ve tři ráno zazní siréna, která oznamuje, že jsme zakotvili u švédských břehů. Čeká nás 36 hodinový přejezd Švédskem.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

1.den


Ještě není ani sedm hodin ráno a už jsme dorazili na místo. Laponsko nás vítá opravdu stylově. Je celkem vítr a pekelně mrzne, že se nám ani nechce z tepla našeho auta. Zastavujeme na odstavném parkovišti. Kompletujeme zapůjčené pulky a zmrzlými prsty protahujeme všemi čtyřmi tyčkami repšňůru. Nandáváme oblečení a hlavně bedny s jídlem, kde máme spoustu masa, které bude mít v průměrné laponské denní teplotě –10 stupňů °C velmi dlouhou trvanlivost. Kluci teda zapřahají saně, my s Janou zatím jen nalehko vyrážíme vstříc prvnímu srubu.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

V přírodním parku HALTI se na naši trase nachází několik volně přístupných srubů. Uvnitř srubu bývají kamna, plynový vařič, základní nádobí – řekněme spíše hrnce, stůl, lavice a palandy. Vedle srubu vždy stojí kůlna plná borového dřeva a jedna nebo dvě kadibudky. Strážci parku tyto sruby objíždějí na sněžných skútrech a doplňují zásoby dříví a případně propanbutanových lahví. V tomto období jsou tu ještě velké mrazy a tak kromě pár nadšenců putujících na lyžích od srubu ke srubu zde není ani živáčka.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Skoro po třídenní cestě autem a trajektem vyrážíme konečně do laponské divočiny. Začíná svítit sluníčko a tak ledové pláně vypadají vážně idylicky. Mrazivé počasí dává pocítit svoji sílu a tak se snažíme rychle rozpohybovat. Z dálky pozorujeme stádo sobů a doufáme, že v příštích dnech tato severská zvířata uvidíme z bezprostřední blízkosti.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Počasí se mění velmi rychle, začíná sněžit, přidává se silný vítr a nám, kteří jsme prozatím byli líní nasadit ochranné brýle, namrzají vločky na řasách, že skoro nemůžeme mrknout. Kolem třetí dorážíme ke srubu, kluci sekají díru v ledu a malé ledové kry pak roztápíme na vodu na vaření. Srub se jmenuje TERBMISJÄRVI a je ve výšce 614 m. n. m. Užíváme si tepla z kamen i horkého jídla.


2. den


Další ráno jsme již pěkně sehraní, takže po snídani a zápisu do návštěvní knihy stojíme už před srubem připraveni vyrazit. Kus jdeme kolem značených tyčí, počasí není o nic lepší než včera. Asi po dvou kilometrech opouštíme značenou trasu. Po návětrné plošině, kde vítr zčásti odkryl kamenné podloží postupujeme k dřevinovému porostu.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Jsou to zakrslé břízky maximálně jeden metr vysoké. Zde nastává opravdový očistec. Lyže se boří a podkluzují, nepomáhají žádné vosky. Nahoře to vypadá, že jsme netrefili ten správný žlab, ale nemáme GPS, ovšem náš navigátor Radek je absolutně perfektní. No jó, přece orienťák! Konečně první zasloužený sjezd. Všichni projevují absolutní nadšení. Teď už jen křovinový „lesík“ a na dohled je hned několik srubů. Hlína, jako hlavní Radkům provianťák se vrhá k jediné volné pánvičce a s pomocí rýže, vlašských ořechů, cibule a dalších ingrediencí připravuje kalorickou bombu pro nejdůležitějšího člena naší výpravy. My se musíme postarat sami a tak vaříme brkaši a párky.


3. den (KOBMAJOKI 750 m n. m.)


Ráno opět budíček v šest hodin. Den začal velmi tvrdě... Janča mi hned místo dobrého ranka nešetrně sdělila, že mé chrupkání bylo v noci horší než když chrápou všichni kluci dohromady. Nóó, tomu přece nemůžu věřit..

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Sbalíme se, nasnídáme a dáme do kupy náš srub u jezera. Zapřaháme pulky, mažeme lyže a vyrážíme do laponské krajiny. Po včerejším 35 km sprintu je přece jen rozjezd trochu pomalejší. I když samozřejmě jen chviličku, než Radek chytí své „tempo“ a vyrazí a všichni v závěsu za ním. Opět jedno jezero, druhé jezero a další kopec... S Janou už vidíme jenom pulky, které sviští v závěsu za klukama. Říkáme si s Janou, že mít pulku s nákladem za sebou, tak se nepohneme z místa. Náš "psychoanalytik" Jiří s námi a teda, spíš hlavně se mnou, lehce drží tempo. Za pár minut dohoníme celou skupinku a dáváme čokoládovou pauzu.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Pak následuje největší stoupání a všichni teda naběhneme do stromečku a začínáme pěkně makat. Pak vidíme ty nádherné sněhové nekonečné pláně a i docela vysoké kopečky na obzoru jsou úžasně osvícené sluncem. Jakmile tedy začíná sluníčko spolupracovat můžeme konečně ta panoramata fotit. Milan dostal na starost Jiřího a tak se drží spolu v závěsu. Já mám ještě na dohled první skupinu, takže jsem dneska taková spojnice mezi našimi chrty a závdavkovou skupinou.


Je zase skoro 15 cm nového sněhu a tak opět děláme svoji novou úžasnou stopu. Dneska je zatím bezkonkurenčně nejkrásnější úsek... skalky, kopce a bělostná dálava. Vidíme i pár bělokurů sněžných, kteří mají bílé zbarvení a není tudíž lehké je ve sněhu zpozorovat. I přesto se nám jich pár zmérknout podaří. První srub který potkáváme je zamčený a je tedy laponských pastevců sobů.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Naše dnešní cesta u něj tedy nekončí a tak ilegálně pokračujeme na norské území. Většina z nás je v Norsku vůbec poprvé. Přes plot se tedy vracíme zpět do Laponska. Skoro jsme museli přestříhávat drát. Nakonec jsme prolezli mezi nataženými dráty jako správní špioni. Už následuje jen stoupák, kde fičí, jako blázen. Chalupa je už na dohled, tak s vidinou horkého čaje maximálně zrychlujeme. Srub je úžasný, jako z pohádky a ty dvě kadiboudy! Jako z filmu S tebou mně baví svět. Byla jedna kadibouda a v ní..... Už hlady šílíme, tak vaříme polívku a pak nastává rozbalování masa, konkrétně bůčku.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Kluci se nestačí divit, co všechno vezou na saních. Začínáme za užaslých a udivených výkřiků krájet maso a cibuli a degustace začíná. Radek a Hlína popichují, že jsme snad zabíjeli prase, kolik máme masa. Večer se nám podaří zahlédnout sněžnou záři. Je to velmi idylické, jelikož se blýská přesně nad dřevěnou kadiboudou. Je to naše první polární záře v Laponsku a v tu chvíli ještě netušíme, že vlastně i poslední.


4. den (PITSUTSTJÄRVI)


Budíček v šest hodin ráno. Venku je obrovský vichr a tak přemítáme, zda raději nezůstat v komfortu dřevěného srubu. Radek ale rozhoduje výsadek směr HALTI a tak balíme všechny věci do báglů a pulek. Šátek přes celý obličej a brýle, kapuca a ani kousek obnažené kůže.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Výstup je celkem drsný, brýle zamrzají i z vnitřní strany a tak nevidíme vůbec nic a při ztrátě zraku ztrácíme i rovnováhu. Fouká obrovský vítr, který zvedá nově napadaný sníh. Čerstvého prašanu je denně 10 až 15 cm. Na kopci dáváme pauzu a čajík z termosky a vypadá to, že v té vichřici nezbude nic jiného než zalézt do nejbližšího srubu a ohřát se. Po našem včerejším divadle stoupání do kopce, kde celá skupina stoupá přímo a my s Jančou jdeme stromečkem, to už Milan nevydržel a řekl: „Že takhle to dál nejde a zítra nám lyže namaže“. Jak řekl, tak udělal. Do kopce se jde úžasně, ale z kopce už je to horší.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Poprvé v životě se začínám odstrkovat i z kopce.. Při náběhu na bruslení se lyže zadrhne tak, že málem spadnu. Statečně ale bojujeme a odpichujeme ostošest. Z dálky už vidíme chatu a najednou se vynořuje kolona skútrů. Tady! V té nekonečné pustině. Je to kolona osmi skútrů. Nóó, jiné pojetí outdooru v laponské Sibiři. Konečně v útulném srubu. Je nově zařízený a skvěle velký, akorát pro nás. Vaříme, topíme, seká se led na vodu, kluci štípou dříví. Venku pořád hrozně fouká... Cestou do kadibudky se propadám po stehna do sněhu, přitom před chvílí jsem prošla jako po betonu.


5. den (PITSUTSTJÄRVI)


Šest hodin ráno a jako opět první na nohou je náš ranhojič duší Jiří. Ležíme ještě půl hodiny a pak taky vyskakujeme. Venku je nádherné počasí a všechny okolní kopce jsou osvícené ranním sluníčkem. Dneska nás čeká nejvyšší vrchol HALTI 1327,9 m. n. m.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Celá skupina vyráží v osm hodin. Po mírném stoupání začíná tvrdší výstup, zastavujeme na rychlou svačinku na chatě, Radek dokonce zatápí a tak v poklidu sníme příděl sušenek a můžeme vyrazit dál na vrchol. Míjí nás opět skupinka na sněžných skútrech a tak kluci zase hlasitě a rozčileně komentují jejich přítomnost. Za pár desítek minut jsme na vrcholu, děláme skupinovou fotku a už se těšíme na zasloužený sjezd. Přání se vyplňuje a jízda je občas rychlejší než je třeba. Při sjezdu brzo končím po záludném důlku na zemi a Aleš jedoucí za mnou cosi křičí, ale neslyším ani slovo. Zvedám se a pokračuji ve sjezdu. Dole zjišťuji, že z boční síťky batohu při pádu vypadla naše půl kilová Nivea, což mě nutí zaklít, jaká národní škoda nastala.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

V zápětí přijíždí Jana, aby mi sdělila, že cestou našla Niveu ve sněhu a prý za kolik se bude dražit. Začíná zase silně foukat a tak vyrážíme směr chata, kde jsme si nechali všechny naše věci. U chaty už stojí skútr s pěti závěsnými sedadly a zjišťujeme, že přivezl několik „finských dam“ zabalených do péřového oblečení a kožešin. To jsou pane turistky, dovezou je až sem, pro vodu do jezera jim řidič jede skútrem, prostě síla. Jsou ubytované v samostatné uzavřené části srubu a v naší půlce srubu panuje vůči nim celkem velká averze a narážkami se to jen hemží.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Kluci je nenápadně pozorují a když i do kadiboudy vyráží s lyžařskými brýlemi na nose, tak smích nebere konce. K večeři si kluci poručili bramboráky a jelikož poslední dva dny jsme si s Janou prosadily svou, bereme zástěru a smažíme ostošest. Česnek nám absolutně nesedl a tak tu nyní skučíme s bolestí žaludku. Večer hrajeme karty, Pexeso a spekulujeme nad mapou nad zítřejší trasou. Hlavně doufáme, že ustane silná vichřice.


6. den (LUOSSUJÄRVI 803 m n. m.)


Ráno po zapípání asi čtvero hodinek, opět kolem šesté, vypuká chaos a vaří se snídaně, čaj do termosek a urychleně se uklízí srub, zametáme, kluci nosí dříví, aby i další návštěvníci po nás měli snadný zátop. Zapřáhneme pulky a vydáváme se přes jezero směrem k dalšímu srubu. Ze začátku je trasa velmi rychlá a po jezeře to jde úžasně. Dokonce začíná spolupracovat i sluníčko a tak zase sekáme fotku za fotkou.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Zjišťujeme, že dojíždíme na místo, kde jsme před pár dny byli na lehké túře kolem jezer a vyvřelin připomínající Grand Canyon. Tentokrát je tu o něco více sněhu a dojem je dokonalý. Přejedeme z jednoho údolí do druhého a otevře se skvěle sevřené údolíčko, kde z každé strany vyčuhují skalní stěny a slunce je nádherně osvětluje. Dáváme pauzu ve srubu, který je tedy spíše maringotkou. Uvnitř nad stolem visí dětský hrající strojek, což nechává chladným jen málokoho. Posvačíme perníčky, které jsou neustále pěkně měkké a tudíž vynikající.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Potom je nutná skupinová fotka a to pěkně v hlubokém sněhu... nejlépe po kolena. Je těžké přesvědčit skupinu, aby zalehla na sníh, nicméně podařilo se a vyrážíme úžasným kaňonem dál. Je to stále stejné: sundat batoh, vyndat foťák, cvaknout fantastická panoramata, zandat foťák a dál dokola. Kluci vepředu s pulkami prorážejí bariéru čerstvého sněhu a my cupitáme za nimi. Dohání nás Jirka a Milan a hnedle žadoní o pózování a abychom je vyfotili s kopcem v pozadí. Vypadá to výborně a tak se přidává i přicházející Hlína. Pokračujeme v cestě už dalším úbočím, kde nejsou tyto strmé skalní vyvýšeniny. Zrovna vedeme debatu o loňské Korsice a stoupáme na kopec a najednou se před námi na dohled objevuje chata.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Je teprve půl druhé a tak jsme zděšeni, jak rychle dneska postupujeme. Venku se stativem aranžujeme nějaké fotky, ale kluci moc nespolupracují. Petr si dokonce odmítá na chvilku lehnout na sníh a tváří se jako nějaká „primadona“. Nekompromisně s Janou zasahujeme a nařizujeme akci. Milan nás odfotí a všichni jsou spokojeni. My s Janou, že je akční fotka, Petr s Alešem že jsou propuštěni z našich fotících spárů. Děláme gulášovou polévku a posléze guláš a kolínka a tak Aleš navrhuje, ať tomuto srubu říkáme gulášová chajda. Pak odchází dělat dříví, což jej děsně baví. Navrhuji hrát nějakou hru, ale po jídle nastal nějaký úpadek a tak tedy vyčkáváme.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

7. den (znovu LUOSSUJÄRVI 803 m n. m.)


Ráno někteří už nemohou dospat a tak místo v 6:00 jsou na nohou už v 5:30. No já si ještě pěkně dáchnu a maximálně v 6:20 mě to už taky čeká. Přibíhá ale Radek a že prý kdo má foťáky ať hned vyběhne ven. A vypadá to vážně báječně. První ranní slunce osvětluje vyčnívající vrcholky, jinak vše ostatní je ve stínu. Dělám pár snímečků a mezi tím už slunce postoupí výš, tak pádím ať uděláme snídani a svačinu na dnešní výstup. Konečně dáváme gorbáčiky – pletené sýrové copánky, které jsem musela tvrdě vybojovat. Potom se hnedka dáme do kupy, naskočíme do lyží a jupí na kopec.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Dneska se nikam nepřesouváme a tak děláme výstup nalehko na dva nejvyšší kopce v okolí. Je pořádná klendra, ale první stoupání nás hnedle zahřeje. Čeká nás dneska tisícový výstup u hranic s Norskem. Při pravidelných zastávkách fotíme a odpočíváme. Už jsou ale vidět mraky, jak stoupají nahoru. Kluci objevují vlčí stopy, ale bezprostřední střet s vlkem asi nebude. Což je našim zootechnikům převážně líto. Pokračujeme dále na kopec a vtom se odpojuje Jirka se slovy, že kopce mu nedělají dobře. Musím se smát, jelikož mé bezprostřední okolí se taky divilo proč jedu do Laponska, když je to taková placka. A ono ejhle kopců jako máku. Myslím, že kamarádi doma očekávající vyfocené zasněžené louky asi půjdou do kolen.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Dorážíme k hranicím s Norskem a zase ji ilegálně překračujeme. Tentokrát ani nemusíme přelézat plot, jelikož hranice sněhu je vysoko a tak stačí jen přejet návěj. Směřujeme k chatě, která je na mapě zakreslena poblíž. Sváču dáváme u jezera Jeavasjavri, to už ale fouká silný vítr a tak raději obracíme a ve stejných stopách se vydáváme zpátky k naší chatě. Je skoro nulová viditelnost, jen na pár metrů.


Jsem teď docela vzadu za skupinou a když v té fujavici nemám zrovna nikoho na dohled, tak mám přece jen nepříjemné pocity. Myslím na Hanče a Vrbatu, když na Boží Hod velikonoční 24.3.1913 zmrzli na vrcholových krkonošských pláních. Závodníci vyrazili kvůli teplu jen v košilích a kalhotech. Během první hodiny závodu ovšem začalo pršet, druhou hodinu se počasí zvrtlo ve vichřici s vánicí. Všichni závodníci postupně vzdali, jen Bohumil Hanč tvrdošíjně pokračoval. Nakonec nemohl dál a zmrzl poblíž Zlatého návrší. Stejná smrt potkala i Václava Vrbatu, který se na závody přišel podívat až z Jilemnice. Co se při jejich setkání někde na Labské louce stalo, se už nikdo nedozví.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Všichni ale vždycky zodpovědně čekají a tak se snažím zdržovat co nejméně. Po opětovné stoupání následuje největší prča dnešního dne a to sjezdy. Je úžasné pozorovat sjíždějící panáčky jak třepetají rukama a snaží se udržet rovnováhu. Občas se dva střetnou a to pak zabolí. Mám úplně sněžnou slepotu, ani přes brýle nevidím a tak se mi stává, že jdu do podřepu do vajíčka, kopec vypadá, že má ohromný sklon a při tom zjišťuji, že takto komicky jsem připravena na rovině a ani zbla to nejede. Ostatní mají stejné pocity, tak to s viditelným úsměvem na rtech konzultujeme. Jinak sjezdy jsou bohové.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Zkouším se napojit do stopy, kterou udělal někdo přede mnou a počítám, že ta mne už správně navede, když nevidím nic. Ovšem chyba lávky, zajet do stopy je riziko, že nezastavíš. Řeším to pádem a jelikož jsem otočená na jinou stranu než chci jet sedám zase na zadek a otáčím běžky přetočením těla, což mě při tomto sklonu kopce přijde jediné reálné. Strefuji se do skupiny diváků a zařadíc se mezi ně sleduji výkony zbytku sjezdařů. Prostě všechno parádní výkony. Smějeme se srdečně se škodolibým nádechem, ale jen malým. Dole je už vidět chata, což znamená, že jsme trefili správný žlab.


Milý deníčku, ještě než zapomenu, musím napsat Hlínovi hlášky: „Kdyby to viděl prezident Etiopie“... používaná nejčastěji při, během a po jídle, spojená se zbytkovou stravou. Zároveň velmi často ji Hlína používá ve spojitosti s naší bedýnkou na jídlo. „Doba je zlá“... používaná snad v souvislosti se vším.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Na srubu vaříme rizoto a po jídle všichni upadají do reálných mdlob. Je tu neskutečný klid. Odpoledne se jdeme s Jančou projít ještě k norskému srubu, po sněhové vánici se docela vyčasilo a tak cesta je nádherně osvícena. Obešly jsme celé jezero a při cestě zpátky zkoukly i srub pastevců sobů.


8. den (SAARIJÄRVI)


Ráno vstáváme opět v šest hodin a začínáme balit do pulek. Hnedle ráno nás čeká velké stoupání v kuse s plným žaludkem. Jdeme přes jezero a pak docela svižně do kopce. S Janou si zkoušíme zápřah do pulek, abychom zjistily pocity tažných koňů.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Sluníčko začíná svítit a na saních vzniká první malá závada. Kluci teda protahují nově rep šňůru tyčemi a jsou rychlejší než zázemí Formule jedna. Vylezeme poslední významné stoupání a nastává šestikilometrový sjezd k chatě. Dráha je celkem vyjetá a tak se to rychle rozjíždí. Najíždím na nečekanou bouli a házím dvojitý přemet. Lyže to vydržely. Z dálky už je vidět chata, ke které míříme. Po dramatickém sjezdu se všichni shledáváme ve srubu bez zlomených končetin. Jsme tady velmi populární s uzeným bůčkem a jinými masnými výrobky. Hlína nás označil jako východočeskou sekci s masem a plánuje atak na naši potravinovou bedýnku. Do srubu se přichází najíst místní běžkařská turistka.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Zatímco my se ládujeme teplou polévkou, ona vyndává z batohu buřty. Otevírá dvířka od kamen a na dlouhém prutu vsouvá napíchnuté maso do kamen. Nebyl to moc dobrý nápad, neb výsledkem je syrový a černě spálený špekáček. Však o to s větší chutí je potřeba jej sníst. Kluci, jako praví hostitelé dlouho neotálejí a vytahují slivovici, kterou hned nabízejí k ochutnání. „Buřtíková dáma“ si s velkou důvěrou nakloní lahvičku a plným douškem si lokne. Okamžitě nastává reakce dávivého kašle, rudnutí očí a slziček a prý že: „This is very strong“. Na oplátku vytahuje z batůžku jakýsi sprej a vstřikuje do kalíšku červený destilát. Pochopili jsme, že to bude pravděpodobně červené víno a vlastně není až tak špatné. Každopádně kdo může říci: „Pil jsem víno ve spreji“.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

No v laponském mrazivém dni má jistotu, že jí vážně tekutina nezmrzne. Trochu schrupneme a už mě naše parta hic zase žene zakleknout do vázání a vyrazit do stopy. Kluci si vybrali kopec nad chatou a my razíme směr monumentální skalní věže. Dneska dokonce překonáváme místo jednoho plotu ploty dva. Tedy Laponsko, Norsko, Laponsko. Janča nasadila obr krok a tak jsem jí zase v patách. Dojíždím jen tak na dohled a otáčím zpátky ke srubu. Tady začíná úžasný experiment, kluci dělají na víčkách od ešusu lívance a neskutečně výborně se podařily. Trochu do nás s Janou sice rýpou, ale protože jsou výborné, tak všechny poznámky překousneme s úsměvem.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Sedáme tedy ke stolu, strouháme čokoládu, Petr najde ještě poslední povidla a žranice může začít. No, olizujeme se až za ušima. Jsme v chatě pro 10 lidí a tak máme veškerý komfort. Dneska by měl mít někdo hlídku kvůli polární záři nebo ji zase prospíme.


Polární záře - Aurora Borealis - Severní světla. Statistiky uvádějí že nejvíce polárních září je pozorováno v oblasti okolo Kilpisjarvi v Laponsku. Za temnějších dní v roce, při jasné obloze a příhodných podmínkách, zde lze tento jev pozorovat ve třech ze čtyř dnů. Jiné prameny hovoří o výskytu polární záře v severním Laponsku až během 200 dní z celého jednoho roku.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

9. den (KUOHKIMAJÄRVI, Trojmezí – srub u strojově řezané stopy)


Ráno vyjíždíme dokonce už v 8 hodin, krásně vyjetou a označenou skútrovkou. Je dost mráz, asi mínus třináct stupňů. Dneska jsem klukům v patách v pohodě celou dobu. Už od rána praží polární slunce a tak vysoký faktor krému následuje.


Jana má už od sluníčka na obličeji plno puchýřků a tak je celá rozpálená. Po malém stoupáku děláme malou a rychlou pauzu a čekáme opět na tempaře Jirku. Po dvaceti minutách dochází a tak se zvedáme a svištíme dál. Bez větších problémů máme deset kilometrů v nohou, pak malý sjezd k jezeru, od kterého jsme začínali naše putování Laponskem. Zde už jsou vidět skútry a mumraj, kdy místní rozvážejí „dámy“ po chatách, aby se nemusely hýbat... Skútrovkou to propojujeme na další jezero Kilpisjärvi, kde je trasa poněkud delší a poněkud unylá, stejná a nekončící. Slunce praží jako prase a tak letí všechny svršky dolů. Poprvé mám venku na sobě tričko s krátkým rukávem. Je to k nevíře, ale od větru navyklí na rukavice a čepici, které jsme neodložili dvanáct dní, máme teď divný pocit bez pokrývky hlavy a rukou.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Vydrží to ale jenom chvilku a tak zase navlékáme bundy. Tak jde cesta lépe, alespoň nefouká vítr za krk. Vidíme nějaký srub, ale kluci pokračují dál a tak odhadujeme, že náš srub to bohužel nebude. Najíždíme na strojově vykrojenou běžeckou stopu, jak to naši závodníci ucítí, tak po pár minutách jsou v prachu. Já zkouším mezi úžasně ostře vyřezanými stopami bruslit, pak teda zajedu do vyjeté drážky a nijak zvlášť na rozdíl od ostatních nezrychluji. Nějak se tím prokousáváme a za dva kilometry už je srub na dohled. Málem na odbočce neuhnu, až když na mne děcka zavolají. V malém kopečku je chajda a kolem spousta lidiček, kteří se přijeli podívat na hraniční bod trojmezí. Děláme k obědu polévku, a to řídkou. Pro vysvětlení – klukům moc nechutnal náš sýrový přídavek. Po odpočinku oblékám znovu dres a vybíhám na trať k trojmezí.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko
Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Fotím tedy tento majestátní bod. Kus vyrážím po skútrové stopě vedoucí mezi zakrslými břízkami. Vracím se za hodinu a půl do srubu a nastává velké koupání. Výborná horká voda z kamen a koupelnu děláme v dřevníku. Je to báječné, konečně jsme po těch pár dnech trochu umytí. Večer smažíme za odměnu špekáčky, na které se těšíme celých deset dní. Aby masa nebylo málo, tak pod ně přidáváme ještě škvarky. Špekáčky sice nejsou až tak masové, opět jsme obchodníkům naletěli, ale jinak dobrý. Právě přicházejí kluci z odpolední túry, byli dokonce ve městě a koupili pohledy bělokura a polární záře, když jsme ji zatím viděli jen jednou. Vypadá dobře, fakt. Jsme ve srubu pro šest lidiček, ale jak už jsme zvyklí, tak se dobře namačkáme.


10. den (KUOHKIMAJÄRVI, trojmezí)


Dnešek jsme pojali vycházkově a tak vyjíždíme směrem do Švédska k tyčícím se štítům. Je to nádhera, štíty jako v Himaláji. Po ranní ovesné kaši máme celkem pořád hlad. A tak pauzu na čokoládu a sušky děláme celkem brzo v březovém háječku.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Vystoupáme na druhou stranu údolí a opačnou stranou se vracíme zpět k trojmezníku, kde se sbíhá hranice států Švédsko, Norsko a Finsko. Při focení zde jezdíme zuřivě dokola, abychom byli tu nohou v Laponsku a tu nohou ve Švédsku a tu nohou v Norsku. Akce se docela dobře daří, tak se fotíme i s pasy. Proč ne, když už je tu tolik hraničních pásem. Vracíme se ke srubu, natahujeme se na verandě a vystavujeme naše zmrzlé obličeje laponskému slunci. Vedeme závažnou debatu o tom, zda uvaříme těstoviny na sladko či na slano. Sladká příchuť vítězí. Později odpoledne dorazí na srub další část naší skupinky se slovy, že navštívili švédskou střelnici. Zároveň jsou hrozně unešení ze švédské dřevorubecké chaty. Vypadá to, že byli v zakázané zóně.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Večer se dojídají poslední zásoby a dopíjí poslední slivovička. Přijíždí nějaký domorodec, na nohou má speciální holinky, jeho lyže jsou snad přes dva metry dlouhé a ty kroužky na bambusových hůlkách to je absolutní nádhera. A to teprve, když vidíme ten nacvičený kousek s nahozením batohu přes hlavu, tak tiše závidíme. Děláme mu místo na spaní na dřevěné podestě, ale asi se mezi nás bojí, tak trvá na tom, že bude spát na zemi u dveří. Aleš s Petrem už beztak spali v noci na dnešek na zemi a Milan s Radkem na verandě, aby vyzkoušeli extrémní hranici spacáku. Milan pro druhou noc zvolil vyhřátý srub, ale Radek se odradit nenechal a tak balí spacák a šupajdí opět na mráz. Náš domorodec je ale teď z toho v šoku, myslí, že Radek šel na verandu kvůli němu, aby mu udělal místo ve srubu. Snažíme se mu anglicky vysvětlit, že on je na mrazu rád, ale moc nám nerozumí a je pořád evidentně nesvůj. Až věta: „He is Yety“ snad zabrala a tak i on klidně uléhá do svého spacáku.


11. den (KUOHKIMAJÄRVI)


Poslední Laponské ráno, snídáme, balíme, uklízíme srub. Pak pěkně nástup do řezané stopy a směr jezero Kilpisjarvi, kde kousek máme zaparkované auto. Po pěti kilometrech střídáme kluky v tažení pulky a tak si jezero v zápřahu užijeme. Za chvíli doháníme Jirku, který vyrazil už před hodinou, což je s pulkou v zádech i pro nás výkon.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Na konci jezera už čekají kluci a pomáhají nám naložené pulky vynést k hotelu nad silnicí, kam za chvíli přijede Radek s autem. Za pobavených úsměvů zdejších turistů se převlékáme v mrazivém dni venku před hotelem z lyžařského do cestovního. Nejvíc se asi těšíme na toalety v hotelu, kde se zároveň po těch dnech putování uvidíme v zrcadle a to myslím bude u většiny z nás zajímavý pohled. Tekutiny, které jsme zanechali v odstaveném automobilu, jsou v PET lahvích úplně zmrzlé. I alkohol je v tuhém stavu, což nás tedy překvapuje. Balíme a nakládáme věci do auta, v hotelu nakupujeme nějaké suvenýry a vydáváme se na zpáteční cestu.

Copyright © 2004 Lucie Plicová, Laponsko

Na silnici vyhřáté od sluníčka se občas objevují skupinky sobů a tak se je rychlými manévry s foťákem snažíme zachytit.. Petr na náš zadní pokřik otevírá posunovací dveře, Jana mě drží za nohy a já se snažím za jízdy maximálně vyklonit a zvěčnit prchající soby.


12. den


Opět zpáteční transit přes Švédsko, Německo a Polsko se svezením na trajektu.


13. den


Ve tři hodiny ranního času jsme již v naší české zemi zaslíbené. V Liberci v těchto časných ranních hodinách vybalujeme z transitu naše věci a lyže. Ovínění návštěvníci vracející se nad ránem z nedaleké hospůdky, když nás spatří, jak kompletujeme lyže na dlažebních libereckých kostkách , křičí poznámky typu: „Zda jsme si nespletli roční období?“ Je pravdou, že na začátku dubna, to je v našich podmínkách se sněhem špatné, ale my víme samozřejmě své.

50 zobrazení

©2020 by Lucias. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now