Minerální sopečné víno, po čertech dobrý drink v přístavní krčmě, zemětřesení na vlastní kůži nebo pohled na vesnice, které vypadají jako zkamenělí dalmatini. Prostě si naostřete všechny své smysly. Na Azorech dostanou tolik podnětů, že Vám to vystačí na rok dopředu.
Zdroje uvádějí, že o devítce se říká, že je to číslo dokonalosti. Stejný počet je i hlavních Azorských ostrovů. Každý je jiný a dohromady hrají všemi barvami. Nedělám si legraci, Azořané skutečně pojmenovali Azory podle barev. Největší z ostrovů, Sao Miguel, je zelenější než sedma, Pico obléká zásadně černý dress code a Faial je známý jako modrý ostrov díky množství hortenzií, které ho zdobí. Pro dokonalé pohledy nemusíte chodit daleko. Naleznete je na každém kroku a může za ně dokonalost přírody ve všech svých podobách, ty drsné nevyjímaje.
Devět ostrovů, devět světů. Stejně, jak se od sebe odlišují jednotlivé kousky země, odlišují se geneticky Azořané od pevninských Portugalců. Je to proto, že v minulosti tu uprostřed Atlantiku žili Vlámové, Španělé, Francouzi a samozřejmě také zotročení Afričané a maorští vězni. To z místního genofondu udělalo směs, kterou na Pyrenejském poloostrově nenajdete. Azorské ostrovy jsou vůbec plné rarit. Jednu z nich pocítíte na vlastní kůži už po několika hodinách pobytu tady. Málokde na Zemi se mění počasí tak rychle a s takovou intenzitou jako zde.
Nos si tu spálíte stejně snadno, jako promoknete na kůži. Nezbytná je touha po dobrodružství, protože toho si tu užijete dosyta. Adrenalin Azořané sají už s mateřským mlékem. Může za to doslova živá půda, která se díky neutuchající vulkanické činnosti místním houpe pod nohama pravidelně. Je to proto, že se ostrovy rozkládají na spoji tří tektonických desek – severoamerické, eurasijské a africké.
Výprava na Azory je poměrně logisticky náročná, Tři ostrovy, dva vnitrostátní přelety, jeden trajekt mezi ostrovy a 6x půjčení a vrácení aut při každém opouštění a vylodění na ostrovech.
Na ostrově Sao Miguel hledíme na nespočet kráterů a nádherná sopečná jezera. Procházíme se po hraně činné sopky Sete Cidade, šplháme na nejvyšší horu ostrova, Pico da Vara 1.103 m.n.m. a jedeme na čaj na jediné čajové plantáže v Evropě Chá Gorreana. V sopečné laguně Lagos das Furnas s horkými vřídly si necháváme připravit místní specialitu Cozidu. Na ostrově Pico lezeme po čtyřech na impozantní sopečný kužel a nejvyšší horu Portugalska Ponta do Pico 2.351 m.n.m. a prohlížíme si jedinečné vinohrady Vinhas da Criacao Velha. Procházíme místo zvané Caldeira s obrovským kráterem obrostlým vřesy a jalovci. Jukneme i na impozantní vulkán Doscampelinhos, který se vynořil z hloubky oceánu na západním pobřeží ostrova roku 1957.
Ostrov Sao Miguel
Je tu největší množství aktivních sopek na Azorách. Pět.
Speciální metodou „fumo“ zde pěstují ananasy, které by tu kvůli klimatickým podmínkám vůbec neměly šanci na dozrání.
Nadivoko tu žije více krav než lidí. Farmáři založili program „šťastné krávy“, aby co nejvíce podpořili kvalitu mléka, ze kterého vyrábějí sýr v té nejvyšší kvalitě.
Najdete tu nejstarší čajovou plantáž Evropy – Fábrica de Chá Gorreana.
Mají tu dvojité jezero, které spojuje úzký průliv. Jedna část je zelená, druhá modrá.
Kolem dokola Lagoa Azul a Lagoa Verde
Na západním výběžku ostrova se nachází oblast, kterou nesmíte minout. Modré a zelené oko, jak se někdy jezerům Lagoa Azul (modré) a Lagoa Verde (zelené) přezdívá, jsou pozůstatky po sopečné činnosti. Po výbuchu sopky tady zůstala tzv. kaldera aneb okrouhlá sníženina v terénu, kde se může a nemusí nacházet jezera.
K jezerům se dochovala legenda o nenaplněné lásce pasáčka a princezny. Údajně z jejich slz při posledním loučení vznikla ona jezera, která poukazují na barvu očí obou tajných milenců.
Pico Da Vara
Výstup na nejvyšší horu ostrova Sao Miguel, Pico Da Vara 1.103 m.n.m.
Jámy, v nichž se vaří Cozido
K nebi stoupá pára a ve vzduchu je cítit silný zápach síry. K městečku Furnas, které se nachází na dně kaldery stejnojmenné azorské sopky, obojí neodmyslitelně patří. Přímo v centru jsou totiž roztroušeny desítky termálních a minerálních pramenů, které udržují v ulicích příjemné teplo, i když zrovna není 20 stupňů.
Geotermální aktivita dala také vzniknout místnímu unikátnímu pokrmu. Hlavním tahákem jsou zmiňované prameny, které bujaře vyvěrají na povrch, vřou a čpí sírou. Podle místního průvodce jde o město s největší geotermální aktivitou na světě.
Furnas se ale bez podobných nálepek hravě obejde, protože je unikátní zejména místním pokrmem cozido das furnas (též cozido das caldeiras), který se připravuje v horké půdě mezi geotermálními prameny u přilehlého jezera. Jde o jídlo sestávající z masa, klobásek a zeleniny vařené v nádobách, jež se zakopávají do země. Hotovou specialitu pak kurýři dovážejí do místních restaurací a hotelů. Vykopávání nádob s cozidem, které je považováno za vůbec nejojedinělejší portugalský pokrm, je událost sama o sobě.
Stojíme nalepeni u dřevěného zábradlí a pozorujeme obsluhu, jak odkrývá navršenou zeminu a postupně z děr pomocí tyčí s háky vytahuje obří hrnce. Každá surovina, tedy maso a zelenina, má svou nádobu. Potkají se až na talíři. Cozido vyžaduje kolem šesti hodin pomalého varu, z jedné geotermální jámy vzejdou i desítky porcí. Maso dušené v zemi se na talíři prakticky rozpadá, měkká je i zelenina, která však celým procesem nepřijde vůbec o chuť.
Čajové plantáže Chá Gorreana Tea
Čajové plantáže na severu ostrova nabízí nejen úžasný výhled, ale také muzeum výroby čaje a jeho ochutnávku. Slovo "Chá" znamená v portugalštině čaj a Gorreana je název společnosti vlastnící čajovou plantáž.
Chá Gorreana jsou nejstarší čajové plantáže v Evropě, kde působí nepřetržitě od roku 1883. Čaj se pěstuje na severních mírných svazích podél hlavní okružní silnice kolem ostrova a skrz plantáže vede oficiální značená turistická stezka. Po procházce přes plantáže nevštěvujeme místní továrnu, kde trochu nahlédneme pod pokličku procesu výroby čaje.
Caldeira Velha , koupání i sopečné fumaroly
Caldeira Velha je malá přírodní rezervace s vodopády a termálními jezírky, která jsou i ke koupání. Jezírek tu nacházíme asi 5, z nichž ne ve všech se dá koupat. Termální voda s vysokým obsahem železa dosahuje teplot mezi 32 a 35 °C, zatímco voda v největším jezírku pod vodopádem je chladnější a má mezi 25 a 28 °C. Koupat se tu ale každopádně lze bez problémů celoročně.
Podél turistického chodníčku pak objevujeme několik sopečných sirných fumarol a panenskou přírodu vavřínových lesů se spoustou kapradin a lišejníků. Vstup do rezervace Caldeira Velha je poměrně striktní a každý návštěvník zde může strávit maximálně 1,5 hodiny.
Ponta Delgada
Město kde lze parkovat jen se sklopenými zrcátky.
Ostrov Pico
Ostrov Pico někomu může přijít zakletý. Je pokrytý černými horninami, jako by ho sežehl oheň z pekla. Je to fascinující místo s jedinečnými vlastnostmi. V porovnání s ostatními ostrovy je úplným mladíčkem. Vznikl sice teprve před třemi sty tisíci lety, zato se na něm nachází nejen nejvyšší hora Azor, ale také celého Portugalska i Středoatlantského hřbetu.
Stratovulkán Montanha do Pico se tyčí nad hladinou moře do výšky 2351 metrů. V zimních měsících je vrchol často jediným místem na Azorách, kde leží sníh. Pokud ale budete výšku hory měřit od mořského dna, dostanete se až na hodnotu pěti tisíc metrů. Každý dobře trénovaný turista, po registraci v návštěvnickém centru Casa da Montanha může vystoupit na vrchol. Cesta nahoru začíná ve výšce 1100 m a měří necelých pět kilometrů, které byste měli ujít asi za čtyři hodiny. Až půjdete nahoru, pochopíte, proč je hora Pico jedním ze sedmi přírodních divů Portugalska.
Výstup na Mount Pico
Výstup na Pico není úplně snadný. Nahoru nevede žádná pohodlná stezka, ale jen příkrá, ostrými kameny posetá kolmice značená patníky. Dokonce se tam před pár lety ztratila nějaká turistka, kterou místní záchranáři nedokázali včas najít, a tak má hora na kontě lidskou oběť. Po téhle nešťastné události se v hojné míře začaly objevovat nabídky průvodcovských služeb. Výstup s průvodcem ovšem není v našem mentálním vzorci zařazen jako pozitivní položka, (v překladu to znamená, že ho zkrátka považujeme za zbabělý a zbytečný). Obtíže při výstupu či sestupu z hory přisuzujeme nezkušenosti a pošetilosti svátečních výletníků.
Před námi se z mlhy vynořuje velká a honosná stavba, jakou bych v těchto končinách nečekala. Vítají nás v budově, kde mají bar, expozici ke geologii sopky, promítací místnost a prostorné toalety. Holt romantika padla za oběť pokroku a iluzi bezpečnosti. (Nebo bezpečnosti a iluzi pokroku?).
Mentální příprava
Sedíme v promítací místnosti kde jako smyčka běží film o bezpečnosti výstupu, za který by se nemuseli stydět ani v Himálaji. Film s názornými ukázkami radí, jak si rozetřít opalovací krém, jaké boty si nazout, jaký náklon těla při sestupu a výstupu zvolit a mnoho dalšího. Oddychla jsem si. Naštěstí jsem si ráno nevzala ty nové lodičky…. Vše ostatní máme v doporučené míře a kvalitě, dokonce i kus čokoládové energetické tyčinky. To nás uklidní a tak můžeme přistoupit k slavnostnímu podpisu, že za sebe jakožto dospělí a příčetní jedinci přebíráme veškerou zodpovědnost a že se poslušně vrátíme do osmi hodin do večera.
Správce nám na nástěnné mapě ukazuje trasu, která je značená 45 patníky. Bude fajn si odpočítávat, kolik nám jich zbývá do cíle. Říká, že asi u 17 patníku budeme to nejhorší mít za sebou. Zlatý voči! Všechny formality jsou splněny a my jsme doslova vypuštěni do hry o vrchol. Dostáváme gpx lokátory. To mě přivádí na myšlenku, že být správcem je pokušení propadnout hazardu. Sázka na ”nejsilnější kus”, který nejrychleji dobude vrchol, by mohl být příjemným zpestřením denního chleba Pico strážce.
Vyrážíme plni energie na ještě viditelnou a vyšlapanou hliněnou stezku vedoucí mezi nízkým vřesem. Po sto metrech skutečně mraky začínají řídnout a slunce pěkně pálit. Máme z toho radost. Kdo by to byl řekl, že je to vůbec možné. Jednu chvíli je tma jak za polární noci a pár minut nato už pálí slunce a obloha je bez mráčku. V tuhle chvíli ještě máme sílu filosofovat na téma, že nad každým mrakem vždycky, ale absolutně vždycky svítí slunce a skví se modrá obloha.
Dojdeme k zajímavému kráterovému útvaru, furně. Mraky jsou výše a vidíme okolní ostrovy Faial a São Jorge jako na dlani.
Fakta o erupcích: Pico je stratovulkán. Jeho aktivita probíhala v minulosti vždy spíše na jeho svazích, než na samotném vrcholku kráteru. Jsou zaznamenány tři historické erupce: v roce 1562, 1718 a 1720. Proto při jasném počasí můžeme vidět menší „parazitické“ krátery všude kolem. Ztuhlé proudy tekoucí lávy jsou zřetelné po celém ostrově a některé končí až v moři.
Míjíme sloupek číslo dvě a pokračujeme po víceméně vyšlapané stezce, kterou stále více pokrývají lávové kameny a stále méně zeleň a hlína. Štrádujeme si to přímou čarou do kopce již drahnou chvíli. Stezka se každou chvíli ztrácí a zase objevuje. V průvodci popisovali, že vrchní partie člověk už musí lézt po čtyřech. No.... už u sloupku č. 2 používáme všechny čtyři končetiny. Co budeme dělat nahoře?!
Svahy sopky tvoří v podstatě dva druhy šutrů – jednak tuhé lávové proudy, které jsou OK a za druhé volně popadaná drť, která není OK. Chce to zkrátka hodně se koukat pod nohy. U sloupku číslo dvacet tři potkáváme čtyři Čechy, kteří jdou dolů. Prohodíme s nimi pár slov a pokračujeme dále. Proti nám slézá z hory spousta skupinek turistů. Někteří jdou s průvodcem a někteří bez něj. Ať už s anebo bez, všichni do jednoho klopýtají a nebo se plazí po čtyřech, někteří se opírají o hole. Sestup působí všem do jednoho značné problémy.
Vrchol na dohled
Sypká drť kamenů střídá vysoké balvany, na které se škrábeme po čtyřech, dosažení každého dalšího sloupku je malou výhrou. Blíží se čtyřicítka, když tady se cesta stáčí doprava a vede téměř po vrstevnici. Tušíme, že obzor nahoře už bude asi velký kráter sopky. Ostatně ještě nejsme na vrcholu! Z velkého kráteru, který má v průměru 500 metrů, se tyčí ještě malá sopčička Piquinho. Piquinho zamená v portugalštině Pikýčko – tedy zdrobnělinu jména Pico.
Teprve 70 metrů vysoké Pikýčko je tím pravým vrcholem sopky Pico, ze kterého příležitostně unikají horké páry. Jestli je výstup na Pico strmý a náročný, tak o Piquinhu to platí dvojnásob. Tam už nevede ani pofidérní „stezka“ ani žádné sloupky. Každý dělá, co může, aby se po všech čtyřech vyškrábal nahoru. Po slabé půlhodině se to daří i nám a ocitáme se 2.351 metrů nad mořem.
Nahoře a v hlavním kráteru trávíme asi hodinku času a poté už spěcháme, abychom stihli návrat. Chceme tím zabránit vyhlášení pátrání po českých turistech. Z Piquinha se vezeme skoro po zadku a už tady tušíme, proč lidé proti nám jdoucí dolů vypadali tak nemotorně.
S nožičkama vykvedlanýma výstupem se dolů jde o to hůře. Snažíme se vybírat si tuhé lávové proudy drsného šedého kamene a vyhnout se sutištím s kutálející se drtí. Lávové proudy ale často končí právě v těchto sutištích. Tam už člověk nic nevymyslí. Sebeopatrnější pohyb většinou končí ve skluzu a vrávorání. A k tomu jsou tu ještě vysoké balvany. Moje snaha ušetřit si záběr čtyřhlavého svalu stehenního a skočit asi metr dolů na velký šutr zatím nekončí držkopádem. Moje předsevzetí neskákat z balvanů, nepředbíhat vrávorající skupinky turistů a raději poslušně slézat, nemá dlouhého trvání.
Opět moje hlava nevydržela se loudat za početnou skupinkou Francouzů. Tentokrát už mi ale nezbyla síla odlepit nohy od horního kamene a proto jde první trup a ruce, nohy přirozeně až jako poslední. Přichází tvrdý dopad, vstávám jakoby nic, abych nevyděsila ty francouzské paničky v šátku… Kupodivu celá. Jen se suvenýrem na noze. Teď už mám sopku pěkně symetricky vytetovanou na končetině.
Konec taškařice na Picu
Jsme opět na schodech, kterými nás vypustili. Špinaví a zpocení podepisujeme třesoucíma se rukama papír o návratu v relativním pořádku a plánujeme zaslouženou večeři.
Cestou ze sopky myslím na větu z průvodce.... Nadivoko na ostrově žije více krav než lidí. A na farmáři založený program „Šťastné krávy“. V tomto kontextu vždy šlápnu na brzdu, stáhnu okýnko a rozněžnělým hlasem prohodím pár slov. Jsou to prostě krásné výstavní kousky. Mnohdy odpoví po svém a můžeme pokračovat dál.
Celý ostrov Pico je nejvýznamnější přírodní rezervace Azorských ostrovů, posetá kráterovými jezery, bažinami, rozsáhlými lávovými poli a jeskyněmi. Je ale také unikátní vinařskou oblastí světa. Portugalská vína jsou vyhlášená, ale málokdo měl možnost ochutnat minerální jiskrný mok z Pika. Zdejší vinice patří do rodiny památek UNESCO. Na víně Verdelho si pochutnávala evropská šlechta i ruští carové. Vinice samotné jsou charakteristické svou architekturou, která tak trochu připomíná patchworkovou deku.
Vypadají jako obrovská plocha malých čtvercových políček obehnaných zvětralými čedičovými kameny. V každém políčku sedí několik rostlin vinné révy, které jsou kamennými zdmi chráněné před silným větrem a solnou mlhou. Těmto ohrádkám se říká currais. Kvůli skalnatému sopečnému terénu je zcela nemožné dostat sem jakoukoli techniku. Veškeré práce na vinicích probíhají ručně a zcela autenticky jako před pěti sty lety, kdy je zdejší houževnatí rolníci zakládali.
Průzkum pobřeží v tropické bouři Margot
Černobílé vesnice
Silný zážitek budete mít i z návštěvy několika tradičních vesnic . Domky rozeseté po krajině připomínají smečku dalmatinů. Stavebním materiálem se tu pochopitelně staly opět lávové kameny, které majitelé natírali na bílo. Některé z nich ponechali v původním odstínu a strakatý vzhled byl na světě. Černobílá kombinace je ikonická nejen v módě, ale i v architektuře. Když tomu ještě dodáte dominující prvek třeba v podobě sytě červených dveří a okenic, wow efekt je na světě. Stejně ohromující je však i pohled na domky, které vlastníci ponechali v jejich temné podobě a stejně jako sousedé je ozdobili rudými doplňky. Procházka vesnicí, kde jsou všechna rustikální stavení pojednaná v tomto duchu, je skutečně mysteriózním útokem na smysly.
Faial – ostrov, který sblížil svět
Máme pocit, že jsme prochodili Pico křížem krážem, sedáme na loď a vydáváme se na druhý ostrov z Azorského trojúhelníku. Cesta na Faial je rychlá, vzdálenost přibližně osmi kilometrů plujeme půl hodinky.
Člověk by neřekl, jak důležitou roli dokáže v celosvětové historii sehrál tak malý kousek země. Faial nejdříve sloužil jako zásobovací místo pro portugalské lodě obchodující s brazilským zlatem, koncem devatenáctého století se stal hlavním komunikačním uzlem a v roce 1919 se první letadlo, které překonalo Atlantik, zastavilo ve zdejším přístavu Horta. Během druhé světové války byla navíc Horta důležitou námořní základnou, která poskytovala úkryt některým spojeneckým lodím, jež se zúčastnily invaze v Normandii.
Zdroje uvádějí, že vůbec nejdůležitější byl ale moment, kdy se Horta zapsala do dějin komunikace díky podmořským kabelům, které zde byly položené. Z Horty se stal středobod příjmu a přenosu zpráv mezi evropským a americkým kontinentem předávaných prostřednictvím elektrických impulzů. V roce 1928 zde fungovalo už patnáct podmořských telegrafních kabelů, které byly připojené k Anglii, USA, ke Kanadě, k Irsku, Francii, ke Kapverdám, k Itálii a Německu.
Z Horty rychle vzniklo kosmopolitní město plné života. Faial nepřispěl pouze ke globalizaci všech druhů informací, ale doslova rozsvítil mnoho evropských i amerických měst. Velrybí olej, který byl jedním z produktů zdejšího velrybářského průmyslu, se totiž používal ve veřejném osvětlení.
Také Faial má svůj turistický highlight, který se tyčí k nebi. Je to maják Ponta dos Capelinhos. Na samotné stavbě by nebylo zase nic tak zásadně úchvatného, kdyby se nestala ikonickým symbolem erupcí stejnojmenné podmořské sopky Capelinhos, které se zde kontinuálně odehrávaly od 27. září 1957 do 24. října 1958. Těchto třináct děsivých měsíců navždy přepsalo dějiny a charakter ostrova.
Přírodní katastrofa vymazala z mapy několik vesnic, podnítila největší emigrační vlnu, jakou kdy ostrov zažil, ale také něco přidala: nový nemalý kus země známý jako Ilha Nova, po kterém se můžete projít. Snad by se to nemělo říkat, ale našla se skupina lidí, jejichž srdce zaplesala. Byli to vědci, kteří měli možnost pozorovat naprosto jedinečný okamžik zrodu, o kterém si mnoho jejich kolegů minulosti mohlo nechat jen zdát.
Kdo se rád bojí, určitě si na Picu, ale i na dalších ostrovech přijde na své – hlavně v noci. Pod rouškou tmy asi tak hodinku po setmění se najednou éterem začnou linout strašidelné zvuky připomínající vrzání v kombinaci se žabím kvákáním. Tyto až hororové skřeky nepocházejí z úst žádné nadpřirozené bytosti, ale ze zobáčků mořských ptáků buřňáků atlantských, kterým místní říkají cagarros.
Lávové bazény plné vlnobití
Varadouro je malé pobřežní letovisko ve farnosti Capelo. Za starých časů to bývalo letní letovisko bohatých hortských rodin, které zde trávily letní prázdniny. Dnes je to rezidenční oblast s některými velmi oblíbenými přírodními koupališti.
Co říká průvodce: What to do in Varadouro?
During the summer enjoy the natural swimming pools, sometimes even some big swells might refresh you. There are some restaurants and bars where you can sit down for a drink...
Jednu restauraci na střeše malého domku navštěvujeme a baštíme nejluxusnější grilovaná křídla co jsem kdy jedla.
Horta, není přístav jako přístav
Horta Marina je nejen bezpečným kotvištěm pro jachtaře, ale také neuvěřitelnou uměleckou galerií pod širým nebem. Přísně se tu dodržuje jedna tradice. Posádka každé lodi, která zde zakotví, namaluje na zem či zdi přístavu obrázek. Každá z maleb vypráví nějaký příběh a často mají společné motivy.
Bývají to jména členů posádek, vlajky zemí původu, rok, ve kterém sem loď zavítala, či mořské zvířecí výjevy. Malby statečně odolávají větru a dešti několik let, než vyblednou a překryjí je novější obrazy. Jak je možné, že tento zvyk přetrval po desetiletí? Důvod je prostý – pověrčivost. Posádky věří, že když tu po sobě nechají výtvarnou stopu, v pořádku se vrátí domů.
Caldeira do Faial
Impozantní Caldeira do Faial, dominanta opuštěného středu ostrova, je jednou z hlavních přírodních atrakcí ostrova, které stojí za to navštívit. Caldeira je rozsáhlý kráter vyhaslé sopky, ze které ostrov vznikl. Kráter dosahuje 1 043 m v nejvyšším bodě ostrova Cabeço Gordo a má průměr asi 1,5 km. Celá oblast kráteru byla vyhlášena přírodní rezervací a nabízí jedinečnou krajinu se zelení porostlými svahy, kde převládají jalovce, vřesy, cedry a kapradiny.
Za dobré viditelnosti a povětrnostních podmínek jsou výhledy z okraje kráteru ve výšce asi 900 m dolů po strmých stěnách kráteru na 400 m hluboké dno kráteru a přes celý ostrov. Kolem okraje kráteru vede také stezka, kterou celou procházíme.
Já to věděla!
Hned jak padla věta: "My půjdeme jen kolem jezera? A nechcete zaběhnout raději na kopec?" YES! Skvělých osm parťáků, kteří šli do každé taškařice. Vlastně jsem se s Vámi na letišti hluboce nadechla a pak už jen prosmála všemi dny. Ta souhra a nadšení pro každou "raubírnu" byla excelentní. Gabčo a Marťine, Vy jste věděli vždy o krok dopředu, co já si jen teprve myslela. Kdykoli byla možnost, tak jste nevynechali dobrou kávu. Cením! Simčo svým optimistickým smíchem si nám dvěma s Jančou velmi seriózně a hrdě konkurovala. Dáši, Luďku, vy jste mluvili o víně tak inspirativně a zaníceně, že mě to mnohdy zvedalo ze židle.
Jani, my dvě jsme na stejné vlně už tolik dobrodružných let, takže to mělo skoro spiklenecký ráz. A ta pěkně symetricky vytetovaná sopka Pico na našich končetinách, kde jsme ztratily i kapku krve, za tu srandu rozhodně stála. Klári, Ty všemi živly políbená a nezkrotná, s omrzlinami a modrou pusou se koupající, jen abys dostála své vášni. To je blízké mému srdci úplně stejně. Byla to jízda. Díky!
