La Palma – ostrov, kde se potkává oheň, oceán a nekonečný klid
Cesta na La Palmu začala trochu jinak
„Vážení cestující, máme technickou závadu. Přistaneme na jiném ostrově a po opravě budeme pokračovat.“ Dobrodružství tedy začalo ještě dřív, než jsme vůbec vstoupily na půdu cílového ostrova. A jestli tohle měla být předzvěst toho, co nás na ostrově ohně, sopek a zelených lesů čeká, pak bylo jasné jedno: nudit se rozhodně nebudeme.
Černá láva, cesty nad mraky, divoký Atlantik a sopka, která během 85 dní změnila tvář celého ostrova. La Palma není jen místem na mapě. Je to dobrodružství, při kterém člověk znovu objeví respekt k přírodě.
Jsou místa, kam se člověk vydává za odpočinkem. A pak jsou místa, která ho lákají ven, do hor, do neznámých cest a krajin, které vypadají, jako by ani nepatřily na naši planetu. La Palma byla přesně taková. Vyrazily jsme ve třech, půjčily si auto a ostrov si chtěly prozkoumat po svém. Bez spěchu, ale s chutí objevovat. Čekaly nás horské silnice plné zatáček, vyhlídky vysoko nad oceánem, zelené banánové plantáže, sopečná krajina i místa, kde člověk jen tiše stojí a snaží se vstřebat, co vlastně vidí.
La Palma je jedním z Kanárských ostrovů, ale od představy vyprahlého dovolenkového ostrova má daleko. Je zelená, hornatá, dramatická a neustále překvapuje. Na jednom místě se člověk prodírá zelení, o pár desítek kilometrů dál stojí u černé lávy a nahoře v horách se může ocitnout nad mořem mraků. A právě tohle nás na ní bavilo nejvíc. Nikdy jsme přesně nevěděly, jaká krajina nás čeká za další zatáčkou.
Sopky, černá láva a síla přírody
La Palma je sopečný ostrov a jeho původ se nedá přehlédnout. Černá láva, ztuhlé proudy hornin a krajina, která na některých místech vypadá jako z jiné planety, patří k nejsilnějším zážitkům z celé cesty. Zvláštní pozornost si zaslouží oblast sopky Cumbre Vieja a trasa Ruta de los Volcanes, která vede sopečným hřebenem a nabízí pohledy na krajinu utvářenou dávnými i relativně nedávnými erupcemi.
La Palma přitom není jen příběhem dávné geologické minulosti. V roce 2021 zde vybuchla sopka Tajogaite a její erupce trvala 85 dní. Láva tehdy zničila domy, silnice i rozsáhlé plochy zemědělské půdy a výrazně proměnila západní část ostrova.
Když člověk vidí, kolik úsilí stálo místní obyvatele vyrovnat se s následky erupce, získává obdiv k jejich odolnosti. Příroda tu není jen krásná kulisa. Je to síla, se kterou se musí počítat. A právě kontrast mezi černou sopečnou krajinou a zelení, která se postupně vrací, patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co La Palma nabízí.
Tajogaite: 85 dní, které změnily La Palmu
Tohle je příběh, kvůli kterému se na La Palmu díváme trochu jinýma očima. Představte si, že jednoho dne začne pod vašima nohama země vibrovat. Nejdřív drobně, potom stále častěji. Přibývají otřesy, odborníci sledují změny v podzemí a nikdo přesně neví, kde a kdy se situace zlomí.
A pak se země otevře.
Dne 19. září 2021, krátce po třetí hodině odpoledne, začala na západním svahu sopečného hřebene Cumbre Vieja nová erupce. V oblasti Cabeza de Vaca na území obce El Paso se objevily trhliny, z nichž začal proudit žhavý materiál. Zrodil se nový vulkán, který později dostal jméno Tajogaite.
Nejdřív přišla varování
Erupci předcházela zvýšená seizmická aktivita. Od 11. září 2021 zaznamenávali vědci roje zemětřesení a změny povrchu, které souvisely s pohybem magmatu pod ostrovem.
Magma si hledalo cestu vzhůru. Přesné místo, kde se nakonec dostane na povrch, ale nebylo možné jednoduše určit. Když erupce začala, situace se rychle změnila v rozsáhlou mimořádnou událost. Obyvatelé ohrožených oblastí museli opouštět své domovy a evakuace se postupně týkaly přibližně 7 000 lidí.
Pro ně to nebyl fascinující přírodní úkaz, který budou sledovat z bezpečné vzdálenosti. Byl to okamžik, kdy museli často během krátké doby opustit svůj dosavadní život a nevěděli, v jakém stavu najdou své domovy, až se budou moci vrátit.
Oheň, popel a řeky lávy
Následujících 85 dní se ostrov potýkal s neustále se vyvíjející erupcí. Z kráterů vystupovaly sloupce popela a plynů, vzduchem létaly sopečné úlomky a z vulkánu se valily proudy žhavé lávy. V noci musela být scenérie mimořádně dramatická: temné svahy osvětlovaly oranžové a červené proudy, zatímco nad novým kráterem stoupal sopečný oblak.
Láva postupovala po svazích směrem k západnímu pobřeží. Její pohyb nebyl všude stejný. Některé proudy postupovaly pomaleji, jiné se rozšiřovaly a měnily směr. Každý další den přinášel nové situace a nové nebezpečí pro obydlené oblasti. Zasaženy byly domy, silnice, zemědělské pozemky i důležitá infrastruktura. Láva pohřbívala celé části krajiny pod vrstvami horniny a popel zasypával okolní oblasti. Zvlášť bolestivé byly ztráty pro místní zemědělce. Pod lávou zmizely banánové plantáže i další obdělávaná půda, která představovala nejen zdroj obživy, ale často také výsledek mnoha let práce několika generací.
A právě tady se ukazuje druhá tvář sopečné krajiny. To, co může být pro návštěvníka fascinující podívanou, znamená pro místní obyvatele zničené domovy, ztracené živobytí a nejistotu, co bude dál.
Čísla, která si člověk jen těžko představí
Rozsah erupce je nejlépe patrný z údajů, které po jejím skončení shromáždili vědci a záchranné složky.
85 dní a 8 hodin – tak dlouho erupce trvala. Začala 19. září a její konec byl oficiálně potvrzen 13. prosince 2021.
Přibližně 1 219 hektarů – tolik území pokryly lávové proudy, tedy plocha o rozloze více než 12 kilometrů čtverečních.
Více než 200 milionů metrů krychlových – přibližný objem vyvrženého sopečného materiálu.
Přibližně 7 000 evakuovaných lidí – tolik obyvatel muselo kvůli ohrožení opustit své domovy.
Téměř 3 000 zničených budov – vedle nich byly další stavby poškozeny a rozsah škod zasáhl také silnice a zemědělskou půdu.
Šlo o nejdéle trvající historicky zaznamenanou erupci na La Palmě. V době jejího skončení měla nově vzniklá sopečná stavba několik kráterů a zásadně změnila podobu okolní krajiny. Čísla ale nedokážou vystihnout všechno. Nedokážou popsat pocit člověka, který sleduje, jak se jeho ulice postupně ztrácí pod lávou. Ani okamžik, kdy se vrátí do oblasti, kterou znal celý život, a zjistí, že už nikdy nebude vypadat stejně.
Když láva dorazila až k oceánu
Jedním z nejvýraznějších okamžiků erupce bylo dosažení pobřeží. Žhavá láva se dostala do Atlantského oceánu a při kontaktu s vodou docházelo k prudkým fyzikálním a chemickým procesům. Vznikala pára a do okolí se mohly uvolňovat nebezpečné plyny a drobné částice. Současně se začala formovat nová pobřežní území, takzvané lávové delty. Materiál, který původně vycházel z hlubin Země, se postupně ukládal na pobřeží a rozšiřoval ostrov směrem do moře.
Příroda tak během několika týdnů vytvořila novou krajinu. Nešlo jen o změnu povrchu. Změnila se také linie pobřeží, některé cesty přestaly existovat a známá místa zmizela pod masou ztuhlé horniny. Na La Palmě je proto možné na vlastní oči pochopit něco, co se z učebnic geologie chápe jen obtížně: ostrov není neměnný kus země. Je to živý sopečný systém, který se během lidského života může výrazně proměnit.
Co zůstalo po sopce?
Když erupce skončila, neznamenalo to, že se život okamžitě vrátil do normálu. Následovalo dlouhé období obnovy, odklízení popela, obnovování infrastruktury a řešení následků pro lidi, kteří přišli o domovy nebo půdu. Nová láva ztuhla a postupně začala vytvářet terén, který bude ještě dlouho procházet změnami. Sopečné horniny chladnou, zvětrávají a časem se stávají součástí nového přírodního prostředí.
Tajogaite nám připomíná, jak krátký může být okamžik, který změní celou krajinu, a jak dlouho trvá, než se s jeho následky lidé dokážou vyrovnat. Až člověk stojí před černými lávovými poli, vnímá v nich dvě protichůdné věci. Obrovskou sílu, která dokázala zničit celé části obydlené krajiny, a zároveň fascinující schopnost Země vytvářet nové formy a nové území. Je to krása, kterou není možné obdivovat bez respektu.
Fuencaliente: sůl na konci ostrova
Na jihu La Palmy leží Salinas de Fuencaliente, solné pánve, které využívají slunce, vítr a mořskou vodu k výrobě soli. Voda postupně prochází soustavou nádrží, kde se odpařuje, až se začnou tvořit krystaly soli. Celý proces závisí na přírodních podmínkách a na zkušenostech lidí, kteří se o solné pánve starají.
Barevné nádrže kontrastují s černou sopečnou půdou a modrým oceánem. Je to krásný příklad toho, jak se na ostrově potkává geologie, podnebí a tradiční lidská činnost. A také připomínka, že ne každé zajímavé místo musí být dramatické jako sopka. Někdy stačí pozorovat jednoduchý proces, který se po generace opakuje téměř stejně.
Puerto Naos – naše malé útočiště na La Palmě
Puerto Naos na západním pobřeží La Palmy si nás získalo svou černou sopečnou pláží, palmami, oceánem a pohodovou atmosférou. Místo, kde zpomalíte, vychutnáte si západ slunce a najednou nikam nespěcháte.
Má ale i svou dramatickou historii. Při erupci sopky Tajogaite v roce 2021 sice láva samotné Puerto Naos nezalila, oblast však zasáhly nebezpečné koncentrace oxidu uhličitého, kvůli kterým museli obyvatelé opustit své domovy. Dnes je pro nás Puerto Naos především místem, kam se vracíme za klidem, oceánem a pocitem, že jsme přesně tam, kde chceme být.
Roque de los Muchachos: cesta na Mars a nad moře mraků
Pokud existuje místo na La Palmě, kde si člověk připadá, jako by opustil Zemi a vydal se na jinou planetu, pak je to Roque de los Muchachos. Už samotná cesta nahoru byla zážitkem, na který jen tak nezapomeneme. Čekaly nás nekonečné serpentiny, zatáčka za zatáčkou, stoupání do hor a silnice, která se neustále kroutila vzhůru. Člověk měl chvílemi pocit, že už snad ani nemůže přijít další zatáčka. Jenže přišla. A za ní další. A další. Aja už mezitím zobala Kinedryl, protože tyhle nekonečné horské zatáčky nebyly zrovna pro každého. Zatímco se silnice dál kroutila vzhůru, my jsme pokračovaly v naší malé expedici. Naštěstí všechno dobře dopadlo a nakonec jsme si mohly užít i tuhle část dobrodružství bez dalších dramat. Aja si svou dávku horských serpentin vybrala už cestou nahoru!
S přibývajícími výškovými metry se postupně měnila i krajina kolem nás. Zelené svahy a vegetace zůstávaly níže, zatímco nahoře přibývaly holé skalnaté plochy, ostré sopečné útvary a pustá krajina v odstínech červené, hnědé, šedé a černé. Místy to vypadalo, jako bychom projížděly filmovou kulisou k expedici na Mars. A právě ten kontrast byl fascinující. Ještě před chvílí jsme byly v krajině plné zeleně a najednou jsme projížděly světem, kde téměř nic nepřipomínalo běžnou pozemskou přírodu. Jen skály, kamení, sopečný původ a nekonečný prostor.
Výprava na Mars, odkud se pozoruje vesmír
Ocitly jsme se u observatoře Roque de los Muchachos, jednoho z nejvýznamnějších astronomických komplexů na světě. A zatímco my jsme obdivovaly krajinu, která připomínala povrch jiné planety, zdejší vědci se prostřednictvím obřích teleskopů dívají ještě mnohem dál – až do hlubin vesmíru. Tady se totiž nepozorují jen hvězdy. Tady se hledají odpovědi na otázky, které lidstvo fascinují od nepaměti: Jak vznikl vesmír? Jak se rodí hvězdy? Existují planety podobné té naší? A co všechno se skrývá za hranicemi toho, co dokážeme vidět pouhým okem?
Když má dalekohled rozměry domu
Největší zdejší hvězdou mezi přístroji je Gran Telescopio Canarias, zkráceně GTC. Jeho hlavní zrcadlo má průměr neuvěřitelných 10,4 metru a skládá se z desítek přesně sladěných segmentů. Není to žádný dalekohled, který si postavíte na zahradu a večer s ním pozorujete Měsíc. Je to obrovský vědecký přístroj, který dokáže zachytit mimořádně slabé světlo ze vzdálených galaxií a pomáhá astronomům zkoumat vesmír tak, jak bychom si ještě před několika generacemi dokázali jen těžko představit.
A GTC není na hoře samo. Najdeme tu také William Herschel Telescope s hlavním zrcadlem o průměru 4,2 metru nebo zvláštní soustavy teleskopů MAGIC, které pomáhají zachycovat projevy těch nejenergetičtějších dějů ve vesmíru. Některé přístroje vypadají jako obří oči, jiné jako konstrukce připravené vyslat signál do vesmíru. Každý má svůj úkol, ale společný cíl: dostat ze světla přicházejícího z vesmíru co nejvíce informací.
Proč právě tady?
Když jsme se rozhlížely kolem sebe, odpověď byla vlastně docela nasnadě. Jsme vysoko v horách, často nad mraky, daleko od velkých měst a jejich světelného smogu. Vzduch tu nabízí mimořádně dobré podmínky pro pozorování noční oblohy.
La Palma patří mezi místa, kde se ochrana temné oblohy bere vážně. Až se setmí, nad ostrovem se může objevit neuvěřitelné množství hvězd, které ve městě kvůli světelnému znečištění vůbec nevidíme.
A tak jsme tam stály – na ostrově uprostřed Atlantiku, v krajině připomínající Mars, mezi obrovskými teleskopy, které míří k miliardy světelných let vzdáleným objektům.
A odměna za všechny ty zatáčky? Výhledy, kvůli kterým člověk na chvíli zapomene i na to, jak dlouho už sedí v autě. Pod námi se rozprostírala obrovská Caldera de Taburiente, mohutná přírodní kotlina obklopená strmými horskými stěnami. Když se k tomu přidalo moře mraků, které zakrývalo nižší části ostrova, působila celá scenérie naprosto neskutečně. Jako bychom stály na okraji světa a dívaly se dolů do bílého oceánu, nad kterým vystupovaly jen nejvyšší horské vrcholy.
Banánové plantáže – zelené zlato La Palmy
Po dramatických sopečných scenériích působí zelené banánové plantáže téměř jako z jiného světa. Banány jsou pro La Palmu důležitou zemědělskou plodinou a jejich pěstování má na ostrově dlouhou tradici. V nižších a teplejších oblastech se střídají celé plochy zelených rostlin, chráněných před větrem a dalšími vlivy prostředí.
Triatlon v Puerto Naos: závod na dohled od oceánu
V Puerto Naos jsme měly možnost zažít sportovní atmosféru kanárského triatlonu přímo na vlastní oči. Závodníky čekalo 750 metrů plavání v Atlantiku, 20 kilometrů na kole a závěrečných 5 kilometrů běhu. Cyklistická část vedla po pobřežní silnici směrem k El Remo a zpět, a to ve dvou okruzích. Na první pohled pohodová trasa podél oceánu, s banánovými plantážemi a sopečnou krajinou v pozadí. Jenže zdání klame, i když převýšení není nijak dramatické, sprintový triatlon se jede ve vysokém tempu a na odpočinek tu není moc prostoru. A když si představíte, že po plavání v oceánu musíte okamžitě nasednout na kolo a pak ještě běžet, začne vám i obyčejná procházka po pláži připadat jako docela slušný sportovní výkon.
Cubo de la Galga – dobrodružství v zeleném království
Vyrážíme do kanárského „deštného pralesa“, kde se stromy kroutí jako z pohádky, mlha se zachytává v korunách a obří kapradiny vytvářejí kulisy jako z pravěku. Člověk má chvílemi pocit, že každou chvíli narazí na dinosaura nebo objeví ztracený svět.
Téhle jedinečné vegetaci se říká laurisilva neboli vavřínový mlžný les. Je to pozůstatek prastarých subtropických lesů, které kdysi pokrývaly velkou část jižní Evropy, ale během dob ledových z ní téměř zmizely. Na Kanárských ostrovech se jim díky vlhkému oceánskému klimatu podařilo přežít.
Co tu vlastně roste? Především stálezelené vavřínovité stromy, jejichž husté koruny zachytávají vlhkost z pasátových mraků. Vedle nich najdeme stromové vřesovce, cesmíny, mechem porostlé kmeny, lišejníky a kapradiny všech velikostí – od drobných rostlinek až po obří zelené vějíře, které lemují stezky. Vlhkost, stín a téměř pohádková atmosféra vytvářejí svět, kde má příroda úplně jiné tempo. A když se mezi stromy převaluje mlha, je to, jako by se les každou chvíli proměňoval před očima.
Přírodní bazény: koupání na okraji Atlantiku
Na La Palmě se dá zažít také trochu jiný kontakt s oceánem. Přírodní bazény vznikají v sopečných horninách a umožňují koupání v místech, kde je voda částečně chráněná před otevřeným mořem. Černé skály, průzračná voda a vlny Atlantiku za okrajem bazénu vytvářejí působivou scenérii. Člověk má oceán téměř na dosah ruky a přitom může za příznivých podmínek plavat v klidnější vodě.
La Palma pro nás nebyla jen dalším puntíkem na mapě Kanárských ostrovů. Byla to pořádná výprava – mezi sopkami, lávou, mraky a krajinou, kde jsme si chvílemi připadaly jako na jiné planetě. A taky důkaz, že Země je pěkně živá a občas si dělá věci úplně po svém. A pokud jsme si z La Palmy něco odvezly, pak to, že za každou další zatáčkou může čekat nové dobrodružství. Jen Aja už možná příště předem zkontroluje zásoby Kinedrylu.
Komentáře