Budím se třesem ze zimnice, další část noci přichází horečka a silné pocení, bolí mě klouby. Přemýšlím, zda komáři na poloostrově Osa mohli způsobit tuhle lapálii a mohla by to být malárie. Pokud se malárie neléčí, může být smrtelná. K úmrtí na malárii dochází v důsledku poškození mozku nebo poškození životně důležitých orgánů.
Myšlenku ihned zavrhuji a rozhoduji se pro virózu z klimatizace našeho expedičního vozu. Tuhle hru na malárii se mnou ráno hrají i ostatní a s úsměvem na tváři mě saturují léky na horečku a bolest v krku. Tenhle výlet se tak stávám největším konzumentem těchto lékových drog.
Kostarika není jen země s naprosto unikátním systémem chráněných území, najdete tu i několik aktivních sopek, příjemné lidi a vybrat si můžete jak z pobřeží Karibiku, tak i Pacifiku. Vše je naservírováno v dokonale fungující infrastruktuře, v bezpečné a civilizované zemi.
Země přecpaná životem
Na území o čtvrtinu menším než Česká republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01 % zemské pevniny) žijí čtyři procenta všech živočišných druhů (téměř půl milionu). Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2 500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Pravděpodobně nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské panorama. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží.
Toto vše je ráj pro milovníky přírody. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. My jsme se ale snažili dostat dál do džungle.
Na poloostrov Osa
Bahía Drake (Drakeův záliv) najdete na džunglí pokrytém poloostrově Osa, na jihu země u pobřeží Pacifiku. Je to skrytý kout divočiny, kam většina turistů nezabloudí. Nachází se tu i národní park Corcovado, jeden z cílů našeho putování.
Cesta je sem složitá a dlouhá. Dá se sem dostat jedině lodí anebo (v období sucha) džípem skrze prales po nezpevněné cestě. Samotná jízda po řece je vydatným dobrodružstvím. Plechová bárka se proplétá mezi mangrovy s pokroucenými kořeny a sviští po zakalené hladině, která schovává číhající krokodýly. Jednoho dokonce vidíme, jak se z blátivého břehu kvapem sesouvá do neprůhledných vod. Čím blíž jsme moři, tím větší vlny se proti nám valí a loď po nich zběsile skáče. S každým nárazem na hladinu se přes nás přelije gigantická masa vody. Zkušený kapitán ale divoké podmínky bravurně kormidluje a po hodině plavby nás vysazuje na mělčině.
Mezi kolibříky a kapucíny
Příroda tu má od pohledu navrch. Rozcuchaný prales se natahuje po úzkém břehu a z bujné zeleně se ozývá křik exotických zvířat. Bydlíme u místní rodiny, v překrásné zahradě, kde dozrávají avokáda a vonící exotické keře lákající pestré kolibříky na své sladké nektary.
Kinkajoungalows se nachází podél vzdálené Playa Rincón na Drake Bay, přímo na okraji národního parku Corcovado. Oblast je podle National Geographic označená jako biologicky nejintenzivnější místo na Zemi. Samotná pláž Playa Rincón je prakticky neobydlená, pouze občas je vidět přepravu na koni. Mnoho místních obyvatel na pláži i za ní je spřízněno s rodinou Amaya, která patřila k prvním obyvatelům a průkopníkům tohoto zvláštního koutu Kostariky. Odtud lze podnikat jednodenní výlety na Isla del Caño (skvělé místo pro šnorchlování a potápění), stanice Sirena a San Pedrillo v národním parku Corcovado, během velrybářské sezóny se vydat na výlety za pozorováním velryb, prozkoumat nespočet vodopádů a túr v džungli nebo se vydat na pláž San Josecito. Telefony tu nefungují, není zde mobilní signál. Jsme na odlehlém místě a to je část krásy!
Takhle nějak v Bahía Drake soužití s přírodou vypadá. Džungle se dotýká všech našich smyslů. Země intenzivně voní. V noci před usnutím slýcháme burácející příboj oceánu. Z vlhkosti a horka se mísí těžké vůně pralesa. Zmámeně se procházíme po okolí a prohlížíme si detaily, nasáváme atmosféru plnou všudypřítomného života. Učíme se rozeznat zvuky tropických ptáků a brzy už z dálky poznáme naříkavé volání tukanů i veselý křik ostatních pestrobarevných ptáků. Každé ráno ve stejnou dobu skáče po stromech okolo naší terasy rodina kapucínů. Jednoho dne se dokonce nejstatečnější člen smečky odváží a přeskočí z větve rovnou k nám na stolek.
Všechno je v pohybu, v neustálé proměně, cyklus života je tu okem pozorovatelný a já mám pocit, že pod nohama cítím, jak klíčí semínko, co se právě sneslo na zem z koruny stromů, a jak se trouchnivějící kmen opodál rozpadá zpátky v živoucí hlínu.
Bez peněz do parku nelez
Ať už si k návštěvě vyberete kterýkoli z parků, počítejte s tím, že vstup je vždy zpoplatněn. Byla by škoda vynechat zejména ty v oblasti Monteverde, malebné kopcovité krajině. Chcete-li zvýšit svou šanci zahlédnout pestrobarevné tukany, roztomilé agutie, mrštné kapucíny, nebo dokonce plaché tapíry v přirozeném prostředí, najměte si průvodce. I to leze do peněz. Kostarika není srovnávána se Švýcarskem jen díky malebné přírodě. Také ceny jsou tu několikanásobně vyšší než v sousední Nikaragui nebo Panamě.
I tady si ale výjimečně můžete zanotovat text skupiny Chinaski, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. Typické představitele zdejší zvířeny, chundelaté nosály, můžete s trochou štěstí potkat i u silnice.
Ráj přelétavců
Dalšími tvory, které zahlédnete, nebo alespoň zaslechnete na každém kroku, jsou ptáci. Kostarika je jednou z nejvyhlášenějších lokalit k jejich pozorování. Najdete tu více než 850 druhů opeřených krasavců a kromě již zmíněných tukanů jsou v hledáčku zejména extrémně mrštní kolibříci.
Téměř každý hotel i restaurace má na terase krmítko s rudě zbarveným nektarem, o který svádějí vzdušný boj desítky opeřenců. Kolibříci jsou totiž schopni letět rychlostí více než 50 km/h, a proto musí denně vysosat několikanásobek vlastní váhy.
Kostarika leží v tropickém pásu blízko rovníku, den a noc jsou zde po celý rok stejně dlouhé a slunce zapadá poměrně brzy, už před šestou večer. Nadšeni z džungle hledáme, co se ještě dá v okolí podniknout, a objevujeme méně známou, zato veřejně přístupnou trasu podél pobřeží. Ocitáme se před širokou pralesní řekou. Brodit se neznámou řekou, která ústí do moře, není v této části světa dobrý nápad. Jsme, ale vybaveni informací o čase kulminujícího přílivu a tak bezpečně brodíme tento ostrý proud vycházející z místní džungle. Tyhle legrácky trochu zvyšují adrenalin a tak jsme na druhém břehu trochu šťastnější, jak jsme to zvládli.
Velkou radostí je lov čerstvých kokosů. Kokosová voda je skvělý energetický nápoj a náš místní Tarzan Mára vždycky ví jak, kokosový ořech zdolat. Ve spojení s Marikou na zádech je to přísný tandem a každičký kokos na ostrově se musí třást strachy. Myslím na to, že až budu mít pocit že něco nezvládnu, zavřu oči a představím si tuhle parádní akcičku.
Cestou se koupeme, pozorujeme tukany a opice, skotačíme s místními hafany a užíváme si divokost pobřeží. Pomalu se začíná smrákat, náš cíl je v nedohlednu a jsme obklopeni hustou džunglí. Náš plán je dojít do přístavu v Bahía Drake a zkusit se dohodnout s místními rybáři, aby nás na lodní bárce odvezli do naší vesničky po moři. Příliv vrcholí, přebrodit řeku Rio Claro zpět už nemá smysl vůbec zkoušet. Po několika desítkách minut přicházíme do přístavu a jako každý večer začíná silný tropický deštík.
Na pobřeží potkáváme týpka, který vypadá na první pohled poměrně mazaně. Usuzujeme tak z jeho první věty směrem k nám: "Nemám loď, ale moc rád pomáhám lidem". Je nám z toho jasné, že musíme začít smlouvat. Naše startovní čára však pro tohle vyjednávání je z mého pohledu na nule. Přichází večer, většina rybářů už odjela, vrcholí příliv a tak cesta zpět po souši s broděním řeky nepřipadá v úvahu. Mohli bychom tady taky uvíznout přes noc.
Smlouvání uzavíráme na 15 dolarech na osobu. V téhle situaci naprosto vyhovující cena. Tropický liják sílí a moře už začíná bouřit. Do lodi naskakujeme všichni zabaleni do pláštěnek a ponča. Kromě kapitána, s námi zdá se popluje i el chico, co tak rád pomáhá. Začínám tušit potíže. Netrvá to k nim dlouho. Kapitán plechovou bárku manévruje na otevřené moře a za pár desítek metrů zastaví a za houpajících se vln nám sděluje, že cena je 20 dolarů. Klasická situace, jste rukojmí - nemáte žádné eso v rukávu kterým byste argumentovali a situaci zvrátili ve svůj prospěch.
Tohle navýšení prostě musíme přijmout. Kapitán vyžaduje peníze okamžitě a tak vytahujeme všichni zmoklé dolary a se srdcem na dlani chceme věřit v dobrý konec. Holky ještě navrhují dát mu polovinu peněz až v cíli, ale vzhledem k tomu, že už teď má pod kontrolou situaci hlavně on, nedává to kýžený smysl.
Vyrážíme. Kromě vln, které létají přes naši hlavu, se nám do obličeje zapichují krupičky deště. Snažíme se udržet na místě a nevypadnout z lodi. Nemám se čeho chytit a tak se křečovitě držím Ály, která to má trochu víc pod kontrolou. Myslím na to, že tohle je země pláží a slunce a jak mě ta nepředvídatelnost vlastně baví. Na cestování miluju pocit svobody a dobrodružství. Tohle je jedna z těch chvilek. Z rozjímaní mě vyruší křik kapitána. Huláká, že nás nemůže vysadit na Playa Rincon kam tolik potřebujeme, ale pouze na pláž kde jsme včera šnorchlovali.
Má to dobrý důvod a tím je bezpečnost výsadku. Obrovské vlny poblíž pláže Rincon by nám vůbec neumožnili se na pevninu dostat. Přehrávám si scénář, jak v botech a s plným batohem věcí skáču do rozbouřeného moře a snažím se doplavat na břeh. Zbytečně. Kapitán a mistr "Rád pomáhám lidem" zvládli manévrování mezi skalisky směrem k pláži Josecito bravurně. Skáčeme do vody a běžíme na pevninu. Jsme zachráněni.
Lahůdka pro labužníky - Monteverde
V pralese se velká část života odehrává vysoko v korunách stromů. Pokud se pohybujete jen na zemi, nemáte šanci se s touto částí pralesa potkat. Je pár míst na světě, kam se desítky metrů nad zem dostanete. Horské městečko Monteverde v Kostarice je jedním z nich.
Základní ingrediencí je romantická cestovatelská duše. Vzít si do dlaní šálek horké voňavé kostarické kávy, posadit se do křesla na terase a pozorovat nádherný západ slunce nad mlžným pralesem. Poslouchat při tom jen křik ptáků a vnímat jak čas pomalu plyne. Zapomenout na shon, který doprovází náš život a nechat si hlavou probíhat zážitky z intenzivně prožitého dne. Tam někde v dálce tušit Tichý oceán a představovat si dlouhou písčitou pláž, po které se za pár dnů budeme procházet. Pak na pár vteřin zavřít oči, zhluboka se nadechnout, zatajit dech. Tak nějak by zněl recept, kdyby se psala kuchařka pro cestovatele a dnes by byl na jídelníčku večer v Monteverde, horském středisku u stejnojmenného mlžného pralesa. Určitě by si pochutnal i nejnáročnější labužník, zvlášť kdyby si stejně jako my, dal jako předkrm dráždivou jízdu na visutých lanech.
Tahle má romantická představa je kapánek korigovaná realitou. Kdy v této kostarické rezervaci Monteverde, v temném zamračeném chrámu, kde kapky vody hlasitě bubnují všude okolo a vegetace je znatelně orosená, dovoluje mlžný závoj rozhled pouze na první dva metry.
Přidejte hodně odvahy a zamíchejte s adrenalinem
Vezměte hluboká údolí mlžného pralesa, přidejte co nejvyšší stromy s obrovskými korunami porostlými tropickou vegetací, natáhněte nad údolími ocelová lana (dbejte přitom, aby pod lany bylo alespoň 100 metrů hloubky a aby lano bylo dlouhé alespoň 100 metrů, ale ještě lépe pokud některé bude dlouhé celý jeden kilometr), vystavějte několik houpavých visutých můstků v korunách stromů, vyžeňte do korun několik odvážlivců, které předtím vybavíte horolezeckými popruhy, helmou, silnými rukavicemi, ale především kladkou na zavěšení, přidejte dostatek odvahy a spusťte ony odvážlivce po laně do korun stromů. Dokořeňte svištivým zvukem klouzající kladky, naším řevem a křikem vyplašených opic. Pro zvlášť znamenité gurmány možno flambovat prudkým tropickým lijákem nebo ozvláštnit hustou mlhou.
Oblast Monteverde je považována za šperk mezi mlžnými pralesy Střední Ameriky. Už jen příjezd do této oblasti vám poskytne krásné zážitky. Pozorovat hustě zalesněné kopce s hlubokými údolími osázenými kávovníky je opravdu uchvacující.
Nejvzácnější klenot rezervace v Monteverde
Kvesal (quetzal) chocholatý (Pharomachrus mocinno)
Já ho neviděla, páč jsem svištěla na lanech nad pralesem, ale ostatní ze skupinky pro které je tahle aktivita moc adrenalinově vysoko, jdou pozorovat prales a divoká zvířata z visutých mostků. A tam se jim poštěstí úlovek kvesala. V dalších dnech, když nám gajdové ukazují divokost buše, většinou vždy dodávají, že za celý život na Kostarice kvesala nespatřili. Tomu říkám štěstí nepřipraveného. Jak pak pozorujeme, před kostaričanem když vyslovíte Kvesal, úplně ho to rozněžní. Ála toho pak zneužívá v konverzaci s místními.
Nápadná zářivá zeleň kvesala je ve skutečnosti jeho krycí zbarvení, které ho maskuje v zeleném přítmí deštných lesů. Střídměji zbarvené samice jsou takřka neviditelné, ale samce poznáte podle jasně červeného břicha. Hlavní ozdobou samců jsou ale smaragdově zelená svrchní ocasní pera (krovky) – mají je až 60 cm dlouhá a v letu za nimi vlají jako půvabné stuhy. Navzdory jejich nápadnému zbarvení je není jednoduché v lesích spatřit.
Kvesalové během života prakticky vůbec nemigrují. Přemisťují se jen občas, a pouze na krátké vzdálenosti. Pozorována byla migrace výšková v rámci jedné oblasti. Podle ní by bylo možné usoudit, že se ptáci stěhují vždy do té výšky, kde zrovna dozrává ovoce, jímž se živí.
Kvesal chocholatý je dnes už velmi vzácný. Ačkoliv je přísně chráněn, jeho nádherné peří stále láká pytláky. Bohužel na rozdíl od dob Mayů už dnes není zabití pestrobarevného ptáka hrdelní zločin a mezi lidmi jsou stále omezenci, kteří prahnou po vycpaninách. Aktuálně největší hrozbou je však pro kvesaly chocholaté kácení původních lesů, které je nutí stěhovat se výš a výš do hor, kde ještě nějaký původní les zůstává.
Ziplining v Monteverde
Po krátké instruktáži nasazujeme kladku na první visuté lano, sedíme zavěšení za jistící provaz, pokládáme ruku s brzdicí rukavicí na lano, natahujeme nohy před sebe a už svištíme 50-ti kilometrovou rychlostí nad hustým porostem mlžného pralesa Monteverde. A když říkám mlžný prales, myslím skutečně mlžný – konec lana se ztrácí v dálce, široko daleko je vidět jen pralesní flóru a člověka by ani nepřekvapilo, kdyby se ze zeleného oceánu vynořil dlouhý krk tyranosaura rexe z dob dávno minulých.
Během cesty objevujeme spousty národních parků. Zajíždíme do přírodní rezervace Caño Negro, rozlehlých mokřadů na hranicích s Nikaraguou. Absolvujeme lodní safari po řece Frío a vidíme běhat baziliška po vodě. Vystupujeme na činnou sopku Poás, kterou pro mlhu vůbec nespatříme. Objevujeme Volcán Tenorio s unikátní sytě tyrkysově zbarvenou řekou Río Celeste. V Cahuita, pobřežním tropickém lese hledáme schovávající se lenochody. Zkoumáme Kostariku, kterou omývá Tichý oceán i vody Karibského moře. Na poloostrově Osa hecujeme na cestě želví miminka, které jdou na svoji první cestu do moře. Snídáme i obědváme národní kostarický pokrm - rýži s fazolemi, tzv. „gallo pinto.“ Já v rámci akce vylepši svůj pokrm, většinou smlouvám s obsluhou o zvláštní várku smažených banánů. Lezeme na Cerro Buena Vista, masiv 3. 491 metrů nad mořem, který je součástí pohoří Cordillera de Talamanca v centrální horské ose Kostariky. Ochutnáváme čokoládu na kakaové farmě a jdeme pozdravit sběrače na kávové plantáže. Raftujeme kaňonem řeky Pacuare, potápíme se s karetami v moři u Isla del Caño a na půjčených bicyklech objevujeme karibské pobřeží a pláže.
A nejvíc, jako fakt úplně nejvíc diskutujeme o tom, zda necháme při přejezdech v autě běžet klimatizaci nebo jen větrák.
Pura Vida Google nepřeloží
Výraz Pura Vida ve slovníku nenajdete. Nejde ho totiž doslovně přeložit. Odpověď, kterou nezná ani Google, ale snad najdete v srdcích milionů Kostaričanů a Kostaričanek. Kostarika je stále jedno z mála míst na naší planetě, které je čisté (španělsky pura). Na nekonečně dlouhé bílé pláže navazují divoké zelené hory, deštné pralesy a národní parky plné exotických zvířat. Ale pura není jen o tom, co máme kolem sebe.
Čistota spočívá také v tom, co máme v sobě. Jak přemýšlíme a jak se díváme na svět. Pura Vida je životní postoj. Je to životní styl plný radosti, barev, úsměvů, rodinných sešlostí a pozitivního náhledu na svět. Je to umění vstát ráno z postele a usmívat se i přesto, že se Vám zrovna ne vše daří. Je to o vděčnosti a radosti z toho, co máme. O vědomí, že nás někdo potřebuje, oceňuje a že každý den máme pro koho se smát.
Kostaričané dokážou žít v chatrči z vlnitého plechu, a přitom se usmívat a být vděčni za každý nový den. Vědí totiž, že štěstí člověku nepadá do klína, že pro šťastný život se člověk musí rozhodnout.
Pro šťastný život se člověk musí rozhodnout. Proto je pura vida pro Kostaričany srdeční záležitost. Možná dokonce národní poklad. A stejně tak pura vidu opatrujte i Vy. Protože život může být pura vida, stačí se pohnout. Al mal tiempo, buena cara.
