Píše se rok 2013. Ve čtvrtek dostávám startovné na vyprodanou Velkou Kunratickou. Kunratický les neznám a tak začínám googlovat. Cože je tam za ty tři kopce a tři brody? Na otázky co mají všichni s tím kopcem na Hrádek, se jen usmívají. Letos se běží 80. ročník. Nacházím citaci držitele traťového rekordu "Kopec na Hrádek se vyběhnou nedá, ten se musí vychvátat". No....
A je to. Neděle. START, trochu bahna, první potok. Nesnažím se jej přeskočit, prostě do něj vběhnu. Na dohled první kopec, stále běžím a dýchám. Následuje seběh, beru to metodou kontrolovaného smyku.
Sotva to dokloužu už je tu další potok a ejhle kopec na Hrádek. V hlavě mě zní věty z článku o běhání : "Hrádek s člověkem zacloumá, prostě jej musíte nějak vylézt, ale snažte se ho vylézt hlavou, nervěte se s ním, běžte klidně na čtyři a pomozte si rukama, není to žádná ostuda." Takže, držím se lana zuby nehty. Utrpení narůstá, plicní sklípky se hroutí přetížením, laktát probublává svalovými vlákny. Jsem nahoře! Nemohu popadnout dech! Pořadatel mě povzbuzuje:" To rozběhneš!" Nemám sílu to komentovat...
Seběh Hrádku je hlavně o přežití, ale dá se to. Škrábu se do posledního kopce a opět mi naskakuje článek z běžecké školy. "Ve třetím kopci radíme nejít na doraz. Je lepší stále si zachovat chladnou hlavu, i když čas běží." Já jsem teda ráda, že jsem schopná do kopce chvátat za současného udržení základních životních funkcí. Zásobování mého mozku kyslíkem vázne, ale i tak - nádech, přichvátnu a cíl! Můj první kros, wau. Budiž mi útěchou, že v cíli lapají po dechu všichni stejně!
Píše se rok 2019. Velká kunratická je "stále" každoročně pořádaný běžecký přespolní závod. Běhá se vždy druhou listopadovou neděli v Kunratickém lese v Praze. Určitě se nenajde žádný běžec, který o ní v životě neslyšel, (nyní se mezi ně počítám) a bude málo takových, kteří ji nikdy neběželi. Málokterý jiný závod se může pochlubit vyprodáním hlavního závodu během několika desítek minut od spuštění registrací. Pokud si odmyslíte elektronickou časomíru na startu a v cíli, můžete si myslet, že jste se propadli do padesátých let minulého století.
Prostě se převléknete na zmrzlé louce, batoh položíte ke stromu a běžíte. Brodíte se ledovým potokem, plazíte se do kopců tak prudkých, že je skoro problém se na nich vůbec udržet, a to všechno v době, kdyby by jste se namísto závodění už měli dávno válet ve vířivce. Proč? Velká Kunratická je srdcovka.
Velká kunratická vznikla v roce 1934 jako závod klubu Vysokoškolského sportu Praha. Od samého počátku se jednalo o setkání všech sportovců na závěr sezony, které končilo za bujarého veselí v nedaleké hospodě U Mlýna. Přírodní trať s řadou překážek, prudkých stoupání a brodů byla vybrána tak, aby stírala rozdíly mezi atlety různých disciplín. První část je technicky a silově náročná a teprve ve druhé to mohou běžci náležitě rozpálit. Tedy pokud jim na to zbude dostatek sil. V běžeckých kuloárech se od vzniku závodu vedou nekonečné spory, jestli je těžší první část s třemi kopci včetně Hrádku, nebo druhá, rovinatá, vyžadující vymáčknutí posledních zbytků sil a rychlosti ze zničených nohou.
Pro veřejnost se závod otevřel až v padesátých letech, kdy začaly vznikat další kategorie. Byl také zaveden start po dvojicích, který vydržel až na pár ročníků odstartovaných po trojicích do dnešní doby. V šedesátých letech se počet běžících začal blížit tisíci. Největší počet účastníků (9 128, téměř trojnásobek dnešní kapacity) zaznamenal 48. ročník, který se konal za účasti předsedy Mezinárodního olympijského výboru J. A. Samaranche.
Stále se zvyšující počty běžců přes Hrádek, nejznámější vrchol závodu, však začínaly přinášet problémy jak pořadatelům, tak ochráncům přírody. To mělo za následek krom zákazu treter i omezování počtu závodníků. Limity běžců přes Hrádek se měnily, v současné době může oblíbený i proklínaný kopec zdolat 1 750 borců. A s ohledem především na ochranu přírody (část trasy je vedena po území přírodní památky Údolí Kunratického potoka) je stanoven celkový limit 3 400 účastníků.
Traťový rekord v kategorii mužů drží od roku 1979 český atlet Vlastimil Zwiefelhofer (narozen 1952) časem 10:58,9 min. V roce 2008 běžely poprvé přes Hrádek i ženy. Do té doby si na Hrádek při Velké Kunratické mohli vyběhnout jen muži, a ženám byl 3100 metrů dlouhý okruh přísně zapovězen. Musely si vystačit jen s velmi malou náhražkou, tratí na 1300 metrů bez zajímavých terénních zlomů. Traduje se, že dotčené běžkyně, toužící zaběhnout si s muži trasu přes Hrádek, nazývaly tato opatření ironicky "karlštejnský zákon". A stejně jako Eliška Pomořanská i ony jej dokázaly obejít a dostat se na Hrádek stejně jako královna na Karlštejn.
Zbyla-li v den startu nějaká volná startovní čísla pro mužskou kategorii, ženám se nevydávali, dokonce se jim ani neumožňovalo startovat alespoň mimo závod. A tak se ty nejodvážnější vydávaly za muže. Organizátoři je pak fotografovali a diskvalifikovaly. To se rokem 2008 změnilo a ženy na trase přes Hrádek startují už společně s muži. Rekordně nejrychlejší byla na této trati Kamila Gregorová (narozena 1981), a to v roce 2012 časem 13:58,1. Samostatnou kategorií v historii Velké kunratické jsou veteráni. Zde se nestanete veteránem z důvodu svého věku, ale pouze pokud máte 20 a více účastí. Ten s největším počtem účastí má startovní číslo 1 a závod zahajuje.
A jak Velkou Kunratickou běžet? Radí Lukáš Kozlík, AC Sparta Praha:
"(1) Intervalový start dvojic vyzývá k ostrému začátku. Dobrá výchozí pozice na startu vzhledem k zatáčce doleva je být vpravo. Má smysl bojovat o pozici a pak určovat tempo v prvním kopci. Soupeř může mít více sil, ale předbíháním do kopce jimi plýtvat nebude.
(2) Přeskakujeme poprvé vodu. Ještě plní sil vybíháme kopec s taktikou, že jsme dost v klidu, abychom to rozbalili, hned jak se to narovná. Můžeme plynule zrychlovat až na horizont a setrvačností se dostat ke stromku, který jako zázrakem za ty roky není vyvrácený. Všichni se ho chytají a točí se kolem něj na druhou část seběhu.
(3) Technická pasáž, nad kterou snad nelze vyzrát. Můžeme si říkat, že přiběhneme zleva a nebudeme před příkopem brzdit. Realitou je ufuněné plácání se v módu přežití. Druhý brod je lahůdkou pro fotografy a diváky. Každý je v této pasáži plně v přítomném okamžiku a s pohledem přímo pod nohy.
(4) Výběh na Hrádek? Kdyby aspoň z poloviny… Spíše je to dobývání Hrádku. Zde začíná Kunratická válka. Úkolem je v rámci překážejících pozadí všech barev zvolit co nejpřímočařejší cestu k vrcholu a za pomoci hrubé síly rukou, nohou a vlastně celého těla dosáhnout vrcholu. Vzpamatovávat se nemáme kdy. Blíží se volný pád.
(5) Pokud to jde, zkusme se dostat před co nejvíce lidí ještě před podbíháním mostku. Stále jsme se ještě nedostali z kyslíkového dluhu a jsme ve fázi, kdy je lepší mozek odpojit úplně. Seběh je velmi prudký a člověk je jak hadrová panenka. O každém dalším kroku se rozhodujeme dle chaotického pohybu osob před námi.
(6) Poslední osvěžení kotníků v potůčku a nastává bod zlomu. Rovinka, které odděluje připravené a bláhové. Každý by si přál být v tomto místě čerstvý a utíkat ten kousek mezi dvěma kopci naplno. Bohužel častější variantou je celá cesta lapání po dechu a snaha se alespoň částečně uklidnit, abychom vůbec vylezli nahoru. Dobíháme pod třetí kopec.
(7) Nechceme nahoru. Chceme běžet, nejde to. Pomáháme si rukama o kmeny. Pomáháme si rukama do kolen. Nasupeně vyhlížíme ten pařez, o kterém kolují fámy, že od něj už se dá rozběhnout. Pokud bolest trvá dostatečně dlouho, stává se snesitelnou?! Nějak se zmátoříme, čeká nás běžecká část Velké kunratické.
(8) Všechny kopce, všechny vodní příkopy, všechny nástrahy této válečné zóny jsme překonali. Jsme v polovině trasy. Chystáme se uběhnout pouhých 1 500 m, navíc z kopce. Přesto se úsměv na tváři nějak neutváří. Nejprve kilometr lesní pěšiny. Tyhle rovné pasáže jsou nekonečné. Je těžké nepolevit.
(9) Přiběhli jsme k Hrádku zprava. Nastává čas na hrdinství. Traverzový seběh dává možnost unaveným nohám vyvinout nadmaximální rychlost. Nebo alespoň unavený mozek může mít ten pocit. Místy je nebezpečné předbíhání a často jen náhodou nedojde k pádům a srážkám. Dejme do toho všechno, do cílové rovinky se dokutálíme tak jako tak.
(10) Zvuková kulisa sílí. Cesta se narovnává. Reklamní bannery jsou častější a dopředu nás žene touha mít to za sebou. Při troše štěstí získáme pár dalších skalpů. Sprintujme, prchejme před hrůzami Krčského lesa. V cíli je lavička a kdo se nevydýchal, sedí na ní dodnes.”
