Park Abela Tasmana je nejmenším novozélandským národním parkem. Rozkládá se na relativně malé ploše, z jedné strany je ohraničen mořem a ve vnitrozemí zabírá část Takaka Hill.
Na naše cestování si většinou obouváme pohory, zemskou přitažlivost nám vždy umocňuje těžký expediční batoh a s dýcháním ve vetších nadmořských výškách to taky není žádná sláva. Tohle se teď mělo změnit na místě, které leží na vzdáleném rozhraní mezi jižním Tichým oceánem a antarktickými vodami a je významné tím, že stopy, které na něm zanechali lidé, nejsou starší 1000 let.
Je to asi poslední místo na ostrově, které lidské bytosti spatřily. Národní park Abel Tasman je se svými 22 000 hektary nejmenším národním přírodním parkem Nového Zélandu.
Ten je naším cílem na několik příštích dnů. Park leží na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Hlavní centrum, kde lze zapůjčit kajaky, či se vydat na výlet s průvodcem v oragnizované skupině je Marahau. Tady končí silnice a dál na sever je pobřeží, podél kterého můžete pádlovat 3 - 4 dny - potom je možné se vrátit stejnou cestou, zařídit si odvoz motorovým člunem nazpět, nebo se vrátit pěšky po turistické trase ( 3 - 4 dny) a člun nechat převézt lodí.
Marahau nám ukazuje nevídaný pohled - zlatožlutá písečná pláž, azurové moře, zelené hory a tmavomodré nebe. Stojíme před tou nádherou a nemůžeme se vynadívat, je to seakajakářský ráj. Máme zkušenosti jen s velkými neohrabanými nafukovacími raftovými čluny, a tak pohled na skutečně expediční mořský kajak s množstvím prostoru pro bagáž, na kterém se můžeme vydat na dlouhou plavbu podél pobřeží a mořských zátok, nenechává naše emoce chladnými.
Půjčení kajaku předchází dvouhodinová instruktáž s nácvikem záchrany na moři. Bezpečnostní přednáška o pohybu na otevřeném moři a případné záchraně, vyvolává spoustu otázek. Předpověď počasí ale vypadá skvěle, takže si dramatické scénáře nepřipouštíme.
Štíhlé špice, ostrá záď i příď evokují rychlost a dobré tvary pro jízdu ve vlnách. Všechny kajaky na moře mají jednu, dvě, nebo vícero vodotěsných komor. Vodotěsné jsou tyto komory nikoliv na sto procent, o čem jsme se taky záhy přesvědčily. Náš kajak měl i třetí, malou komoru v dosahu pro předměty "neustále" potřeby, jako je foťák, svačina, mapa a další drobnosti. Tato komora byla uzavíratelná na bajonetový uzávěr a vodotěsná opravdu byla.
Instruktor Pete nám ukazuje další drobnosti, které zvyšují bezpečnost plavby. S opatrností prohlížíme signální raketu a vodní pumpu a jsme přesvědčené, že je nebudeme určitě potřebovat. Na plavbu je možné vyplout společně s instruktorem, ale my si půjčujeme pouze samotné kajaky. Jsme snad nyní dostatečně zaškoleny a poučeny do specifik seakajakingu, místního počasí, proudu atp.
Zkoušíme účinnost vodní pumpy na zprovoznění kajaku daleko od břehu po případném cvaknutí a zároveň simulujeme návrat posádky do kajaku na "vlnami zmítaném"moři. Jana drží příď kajaku a já naskakuji ve vodorovné poloze na břicho na záď a "snažím" se dostat do svého prostoru pro jezdce. Nácvik na souši je v pohodě, ale k uskutečnění této spartakiády na otevřeném moři jsem trochu skeptická.
Teoretická příprava je u konce a tak nakládáme kajak na přívěs a vyrážíme do zálivu, kde se konečně pouštíme na moře. První kilometr s námi jede i Pete, aby se ujistil, že naše ovládání kajaku je v pořádku, a teprve potom nám přeje šťastnou cestu. Chvíli nám trvá než se sehrajeme a "ovládneme" naši mořskou loď.
Mořské kajaky jsou tvarovány tak, aby jely rovně, zatáčení je obtížnější. Ostrý obrat je třeba udělat silou. Pokud je klidná hladina, je to pohodička, když okolo kajaku projede motorová loď a udělá pár vln, musíme se snažit, aby vlny loď nepřevrhly.
Ovládání stability je podobné jako u ostatních plavidel, tedy dolní polovinou těla a ve třech bodech "srostlou" s kajakem. Silnější opora je v záběru, než v položení listu pádla na vodní hladinu. V záběru máme další opěrný bod a navíc máme šanci loď pohánět vpřed nebo vzad, tak řídit. Ve vlnách lze jet kolmo na ně, šikmo i ve vlnách. Nebe je jako vymydlené, fouká silní vítr a tak když přijdou na pořad dne proudy a další nástrahy přírody, začnou ty pravé zážitky na mořském kajaku. Pohled na pobřežní scenérie z hladiny zálivu, zátoky nebo fjordu je fascinující. Míjíme dva ostrovy plné kormoránů a plujeme dál.
Přínosnou se ukáže i síťka na palubě, obvodové lanko, či pomocné popruhy k připevnění čehokoliv. My je využíváme na převoz náhradního pádla a vodní pumpy. Potkáváme obyvatele vodní říše - volavky, kormorány a tereje. Źluté hlavy a bílá tělíčka terejů si rozhodně nespletete. Kormoráni jsou většinou šedí nebo černí a obvykle se zdržují na útesech a pobřežních skaliskách. Na některých místech doprovázejí mořské kajakáře delfíni a lachtani. Nacházíme spleť velkých a malých zálivů, často chráněných před větrem a vlnobitím.
Pobřeží s písečnými plážemi Abel Tasman se zdá být nejlepší oblastí pro mořský kayaking na Novém Zélendu. Projíždíme podél dlouhých pláží, které se střídají se skalnatým, členitým pobřežím. Maoři obývali oblast tohoto parku a především Tasmanovy zátoky již od 13. století, zatímco mořeplavec Abel Tasman porvé spatřil východní břehy pozdějšího národního parku až roku 1642.
Dnes jsou pobřežní pahorky zarostlé obnovujícími se kanukovými a manukovými lesy (druhy tea tree) smíšenými s pabuky. Cestou si vybíráme pláže, které nejsou dostupné z vnitrozemského treku, a jsou tedy liduprázdné. Koupeme se, sbíráme mušle a pozorujeme ptactvo. Nějakou chvíli rovněž trvá, něž se nasoukáme zpátky do plovacích vest a "neoprénového" sevření, ale přenádherné pláže, které míjíme, si zaslouží prozkoumat zblízka.
Do našeho dnešního tábořiště už nám dnes zbývá jenom pár vodních kilometrů, ostrovní slunce se odráží v mořské hladině a člověk si v kajaku na moři připadá neskutečně svobodně. Už tak svobodně se určitě necítili původní maorští obyvatelé, když se objevili evropští osadníci. Po několik set let žili Maorové podél pobřeží v sezónních rybářských a zahradnických osadách. Od poloviny 19. století káceli evropští osadníci les, těžili žulu a vypalovali pahorkatiny, aby je proměnily v pastviny.
Farmaření, neuskutečnitelné v podmínkách drsných granitových půd, mělo krátký život. Začátkem 20. století lidé z oblasti Nelsonu, přitahováni krásou pobřeží, začali v zálivech a fjordech stavět víkendové domy. Jejich obavy z další nadměrné těžby dřeva byly hlavní hnací silou pro místního ochranáře Perrine Moncrieffa, podníceného k zorganizování úspěšné kampaně, která vedla k založení národního parku.
Blíží se večer a my větrem ošlehané a pádlováním znavené, připlouváme do Bark Bay. Plně naložené kajaky není nijak jednoduché vytáhnout na břeh. V zavazadlových komorách máme veškeré potraviny, rezervní oblečení, stan, spacáky a v neposlední řadě také kilogramy fotografického vybavení.
Vše je důkladně zabaleno do nepromokavých vaků. Protože příliv zde dosahuje obvykle 1,5 metrové výšky, je třeba dopravit celý náklad do bezpečné vzdálenosti od pobřeží. Naopak žádné problémy nemáme s pitnou vodou - všude je jí dostatek. Má to ale háček, pitnou vodu je nutné z důvodu možného výskytu bakterie Giardia převařit po dobu nejméně pěti minut, případně dezinfikovat.
Giardia je parazit s inkubační dobou 7 - 10 dnů, pak se ukážou jeho symptomy. Ty se mohou projevovat v průjmech, křečích, nevolnosti nebo ztrátě váhy. Stan stavíme na vyvýšené ploše nedaleko od pláže, hladové a natěšené na horkou večeři, která zatím bublá v ešusu. Musí to vypadat, že u toho tančíme nějaký rituální tanec maorských bojovníků, ale je to jen důsledek silných kousanců od všudypřítomných písečných mušek. Za pár minut se z našeho tábořiště vinou přílivu stává odříznutý ostrůvek.
Příliv má opravdu sílu. večer posedíme u ohně s ostatními kajakáři z celého světa, sdělujíc si dojmy z této výpravy plné superlativů. Poté už se soukáme do spacáků, abychom nabraly sílu na další den prozkoumávání pobřežní linie národního parku.
Novozélanďané jsou právem pyšní na jedinečné přírodní bohatství své země, výstižně nazývané Maory "taonga" neboli poklad. Novozélanďané pojali své přírodní bohatství do svých srdcí a uchovávají ho za pomoci systému chráněných oblastí, jaký nemá ve světě obdoby.