Nekonečné hory, bílé srázy tak prudké, že stromy nerostou kolmo k nebi, ale ke skále. Pastevečtí psi, rozervané skály. Nádherná karpatská divočina s nejvyšším vrcholem Paringul Mare 2.519 metrů.
Dojem ze země dělají z veliké části lidé, Ti místní nebo Ti vedle Vás. Ten mocný moment sdílení jakéhokoliv zážitku s veselým parťákem je tisíckrát cennější než zážitek samotný. Volba spolucestujících pěšáků je asi nejstrategičtějším tahem na šachovnici plánování.
Samotné pohoří leží v jihovýchodní části rumunských Jižních Karpat (Capaţii Meridionali) a jeho hlavní hřeben se táhne v délce více než 70 kilometrů ve východozápadním směru. Od něj směrem k jihu se rozprostírají rozsáhlé zelené pastviny, které ještě i dnes spásají nesčetná stáda ovcí a prohánějí se po nich stáda divokých koní, jež spolu s opuštěností celého pohoří dávají Munţii Capaţini tu pravou karpatskou nespoutanost.
Charakter pohoří silně připomíná Malou Fatru, oproti pohoří Paring, které na Munţii Capaţini bezprostředně navazuje v jeho západní části v sedle Curmatura Olteţului (1 640 m) a které svoji větší rozervaností připomíná spíše Nízké Tatry. Nicméně karpatská podobnost jednotlivých pohoří táhnoucích se celým tzv. karpatským obloukem je zjevná. Hlavní hřeben v celé své délce prakticky neklesá pod hranici dvou tisíc metrů.
Vydat se za horami do Rumunska znamená nejprve absolvovat dlouhou, ne vždy zcela pohodlnou cestu. Zocelení tak může přijít hned na počátku. Přejíždíme slovenské, maďarské a nakonec i rumunské hranice a už za tmy se rozhodujeme přenocovat v nejbližším opuštěném lese a na místo startu do Petrosani, dorazit až druhý den ráno.
Neomylně sjíždíme z dálnice a drncáním po panelové cestě nacházíme poměrně rovné místo na rozložení stanů. Mé čichové buňky zaznamenávají pach dosti parfémované nafty nebo oleje? I tak se shodujeme, že na noc zůstáváme.
Trochu unavení po hodinách cesty autem stavíme stany a udržujeme pitný režim s pivní a vinnou nabídkou. Z lesa se vynořují žluté světlomety přijíždějícího auta a místní týpek se dává do řeči s Luckou. Zdá se, že každý má co říci, ale porozumění není valné. Vkládá se do toho Standa a my už jen slyšíme opakující se slova: "mistreț, mistreț, mistreț"... Standa na muže v autě souhlasně pokyvuje a vypadá to, že snad porozuměl.
Místní chlapík odjíždí a přeje nám dobrou noc (alespoň myslím). Po rozloučení sledujeme auto mizející v dáli a se zvědavým výrazem hledíme na Standu : "Co, že je v té zemi?" Ten se jen směje a znovu nám opakuje "mistreț, mistreț". Taky vůbec netuší co ta slova vyjadřují. Tak se poddáváme úvahám o významu těchto slov. Vzhledem k tomu, že na našem "tábořišti" jsou poměrně silné železné roury a nádrže s kovovými víky, myšlenky jsou divoké. Domníváme se, že nás upozorňoval na nevhodnost tohoto místa k nočnímu kempování.
Naše offline překladače z rumunštiny při použití jeho textace nevracejí žádné smysluplné výsledky. Chvíli se bavíme úvahami, co všechno může v rourách pod povrchem kolovat, když Kuba geniálně pro překladač použije hlasový pokyn. Samozřejmě! Očividně jeho skvělá rumunská výslovnost způsobuje že Google translator vrací hodnotný reálný výsledek: "DIVOČÁCI". Vypadá to na první dobrodružnou noc v Transylvánii.
S takovým začátkem musí naše putování provázet třeba Hra na vonnou paměť Nevrlého Karpatských her. Formálně snad cestopis po rumunských Karpatech, fakticky ale cestopis pro duši.
Miloslav Nevrlý: „Královská hra, bratříčku, nenarodil-li ses s ní, nenaučíš se jí. Ale máš-li ji, máš ji navždy. Neomylně. Vdechneš vůni, kterou jsi čtvrt století necítil, a rázem zazáří staré cesty, dávné dívky, zpráchnivělé sruby, říční břehy. Tak jasně, jako bys je před hodinou opustil. Paměť na vůně je nejjasnější, nejhlubší, nejzvířečtější. Snad ji mají jen neužiteční, náruživí lidé. Proti vůním jsou jiné vzpomínky, deníky, obrazy sbírky z cest, jen matné a slepé.“