• Lucie Plicová

West Coast Trail, drsný kanadský trek divočinou plnou medvědů

West Coast Trail je 75 km dlouhý trek na ostrově Vancouver v Kanadě, který je největším ostrovem u západního pobřeží Ameriky a vidět zde můžete vše od drsné divočiny až po majestátní budovu provinčního parlamentu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Je to světově proslulá historická stezka podél pískovcových útesů, vodopádů, jeskyní, mořských zátok, pláží a vedoucí i divokým deštným pralesem ve vnitrozemí. Ostrov je 450 km dlouhý a žije na něm 700 000 obyvatel. Z geografického hlediska je ostrov malebný a různorodý. Horský hřeben prochází středem ostrova, jeho sněhem pokryté vrcholky se tyčí uprostřed lesů, mnoha jezer a potoků. Pobřeží je skalnaté a divoké nebo písčité a klidné. Na tomto území se rozkládá národní park Pacific Rim. S deštnými pralesy ohromných cedrů a jedlí a velikánskými vlnami valícími se od oceánu je národní park jednou z vrcholných atrakcí Britské Kolumbie. V nejjižnější části parku se vine 75 km dlouhá stezka West Coast Trail. Stezka se táhne mezi Pachena Bay (informační a registrační centrum), poblíž Bamfield na severním konci a Gordon River (poblíž Port Renfrew na jihu).


Drsné podmínky  


West Coast Trail je právem pokládaný za jednu z nejnáročnějších turistických tras v Kanadě. Ten punc mu dává především deštivé a velmi nevyzpytatelné počasí, které v oblasti panuje. Skoro nepřetržitě tu prší. Chůze po různorodých plážích, kde písek střídají kluzké balvany, kamenné průrvy a plotny obrostlé mechem, vyžaduje maximální opatrnost. Na cestě čekají četné vodou nasáklé žebříky, kde dochází k častým zraněním, podlézání a přelézání spadlých stromů a brody řek. Některé řeky se překonávají pomocí zavěšených vozíků, zvaných cable car, na kterých se pomocí lana přitahujete na druhou stranu. Každý sebemenší potůček nebo říčka, ústící do Pacifiku, znamená strmý sestup několik set metrů k úrovni hladiny oceánu a zase výstup zpátky. Výjimkou nejsou setkání s medvědem baribalem, někdy i s pumou. Podle instrukcí rangerů na startu treku je moc důležité v případě agrese neutíkat, ale schoulit se do klubíčka, a dělat tak „mrtvého brouka“. To je ale jen relativní, protože vždycky záleží na tom, za jakých okolností k setkání dojde a jakou má šelma momentální náladu.


Je nutná registrace a pouze 52 lidí najednou může vyjít na trasu během jednoho dne, 26 v každém směru. Povolenky jsou také dostupné přes systém pořadníku, 6 z 26 možných míst na každý den je ponecháno stranou, aby byly využity pro prvního kdo přijde a první základnu na každé straně stezky. Místa dle pořadníku jsou přidělována ve 13 hodin každý den v obou registračních centrech a lze pak vyrazit na cestu ještě týž den. Od července do poloviny září, se někdy čeká na povolení až 3 dny. Trek dlouhý 75 km je určený pro zkušené a zdatné turisty.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Hlavně pro svoji náročnost a nezbytnost vždy trasu dokončit. Trail nelze zkrátit ani ulehčit. Před pár lety odkoupila od státu celou trasu soukromá společnost a začala ji provozovat. Pod záminkou ochrany cesty a okolní přírody začala vybírat vstupné, které se rok od roku postupně zvyšuje. Park je otevřen celoročně, nejlepší období je od 1. května do 30. září. Zejména o prázdninových měsících bývá plno. Je potřeba počítat s tím, že půjdete opravdu natěžko, s 20 – 25 kg těžkým batohem. V kombinaci s bahnem, kluzkými žebříky a brody tohle dokáže nepřipraveným rázem změnit nádherný trek v nejhorší životní zážitek. Přechod je opravdu náročný a určený jen pro zkušené a silné jedince. Každý rok tu záchranáři musejí během šesti měsíců zachraňovat v průměru šedesát lidí.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Pohnutá historie


Cesta byla vybudovaná na začátku 18. století v čase plachetnic a parníků. Skaliska a útesy na západním pobřeží Vancouveru představovaly při osidlování tohoto území velké nebezpečí. Za mlhy a špatného počasí tu během 18. a 19. století ztroskotaly desítky lodí, což vysloužilo oblasti přezdívku „Pohřebiště Pacifiku“. Bouřlivé počasí bylo zlým snem všech mořeplavců. V roce 1786 ztroskotaly na útesech poblíž ostrova dvě britské expediční lodě, na kterých zahynulo přes sto mužů. Po několika dalších neštěstích dala kanadská vláda v roce 1891 postavit maják Carmanah Point, který měl dalším neštěstím zamezit. Zavedení důslednější signalizace a záchranného systému ale vyvolalo až ztroskotání výletní lodi SS Valencia v roce 1906. Za mlhavého a bouřlivého počasí loď ztratila orientaci a ztroskotala jen několik mil od majáku Carmanah Point. Na její palubě zahynulo víc než sto pasažérů včetně žen a dětí.


Po těchto tragických událostech byla vybudována stezka Dominion Lifesaving Trail (stezka na záchranu života), která sloužila k záchraně přeživších trosečníků. V intervalech osmi kilometrů tu byly rozmístěny přístřešky s telegrafním spojením, nouzovým vybavením, zásobami i plánkem trasy. Dnes slouží, přejmenována na West Coast Trail, jako jedna z nejprestižnějších turistických tras Kanady. Po vybudování dokonalejšího navigačního systému už k dalším tragickým událostem nedocházelo.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Během let, kdy se zdokonalovaly navigační technologie a když bylo objeveno radiové spojení ztratila cesta svůj význam a dostala se do havarijního stavu. Začala se používat až o mnoho let později, jako turistická trasa. V roce 1973 byl Trail zahrnut do Pacifického NP a začala nová kapitola jeho historie. Dnes turisté přicházejí ze všech koutů světa, zažít tu divokou nádheru a na vlastní kůži zkusit, jak se asi cítili Ti, kteří zde bojovali o holý život. Nicméně skalnatý terén není pro každého. West Coast Trail nabízí cestu posledními deštnými pralesy v mírném pásmu, obtížnost se prudce a nepředvídatelně mění s počasím.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Za sucha jde o příjemnou zátěžovou procházku, ale po půlhodinovém dešti se cesta mění na hluboké bahno, bláto a vodu. Bahnem je postup fyzicky i psychicky náročný, půda vysychá pomalu. Stezka je většinou široká jeden metr a vstup do pralesa je úplně nemožný. Hustá vegetace, spadané stromy, promáčené mechy a bažiny nedovolí sejít z cesty ani na krok. Deštný prales, který je výrazně hustší na jižní části trasy, je velmi krásný. Procházíme místy, kde žádný dotek lidí nemohl porušit divokou a nespoutanou přírodu. Jakákoli stopa během pár let úplně a bezpečně zmizí. Kdyby se stezka přestala několik let používat, asi by po ní mnoho nezbylo. V místech, která jsou vždy pod vodou, jsou vybudovány jednoduché dřevěné chodníky.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Často jsou k tomu využity padlé stromy – jsou pouze částečně očištěny a slouží jako mosty dlouhá léta. Při překračování říček cesta prudce klesá do údolí. Trasa je zde zabezpečena soustavou žebříků. Říčky se buď brodí nebo jsou zde vybudované jednoduché mosty. Když je řeka moc široká, přejíždí se lanovkou na ruční pohon (cable car). Části stezky vedou po pobřeží. V několika místech je možné si vybrat mezi cestou džunglí nebo podél moře. Cesta po písečných nebo kamenitých plážích nabízí odlišné zážitky. Jsou zde těsně vedle sebe dva úplně odlišné světy. Při chůzi po pobřeží je nutné používat tabulku s výší hladiny přílivu a odlivu. Tabulku lze zdarma obdržet v kanceláři na začátku cesty. Rozdíl hladiny moře je za přílivu a odlivu až 3,5 metru. Proto je v mapě přesně popsáno, kdy se může jít po pobřeží a kdy je zatopeno mořem.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Celá trasa 75 km se dá ujít za 5 – 9 dní. Spát lze dle instrukcí kdekoliv, ale je to možné pouze na pláži. Jinde se stan prostě postavit nedá. (proto je to povoleno). Tábořiště na plážích jsou vybavena suchým WC a situována vždy nedaleko sladké vody, zároveň odpadky je nutné odnést s sebou. Vodu doporučuji filtrovat nebo minimálně 5 minut vařit. Místa k táboření nabízejí krásné výhledy na moře. Doporučený počet ve skupině je 4 – 6 lidí, maximálně však deset. Větší skupiny nejsou dovoleny.


Náš let: Praha – Amsterodam - Vancouver


Vancouver je jedním z nejokázalejších malebných velkoměst, které leží uvelebeno mezi mořem a horami v jihozápadním cípu Britské Kolumbie.


Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Příroda prolíná do rušného velkoměstského života na každém kroku: působivé vancouverské centrum plné mrakodrapů převyšující pouze do sněhu oděné vrcholky hor, tyčících se přímo na severu, zátoky Pacifiku se zakusují daleko do vnitrozemí, a rozdělují tak části města na poloostrovy podobné prstům, a po pobřeží jsou roztroušeny písčité pláže. Parků je zde mnoho a jsou rozlehlé.


Jeden z nich, Stanley Park, přímo propojený se středem města, se velikostí vyrovná celému komerčnímu centru města. Vancouver je jedním z nejkosmopolitnějších měst Severní Ameriky, je stále městem, do nějž proudí noví přistěhovalci – na procházce městem uslyšíte tucet jazyků. (město je nyní nejasijštějším městem Severní Ameriky).

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

V přístavu už je celkem fronta a tak platíme a vyčkáváme. Po necelých dvou hodinách konečně vjíždíme do podpalubí trajektu a jdeme se ohřát na palubu. Sluníčko krásně svítí a tak nataženi na palubě s větrem ve vlasech prožíváme mořský přejezd. Blížíme se do přístavu Nanaimo, kapitán lodi už oznamuje, že budeme přistávat. Zvedám se a mažu ještě na záchod a na ostatní křičím, že je doženu na místě našeho zaparkovaného auta v podpalubí.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Když ale vylézám ze záchodu, stewardka už mne nechce pustit směrem, kterým odešli moji přátelé a vede mne k výstupu, který je pouze pro cestující bez automobilu. Po pár schodech jí, ale vyklouznu a vracím se na známé místo, kde by mělo být naše auto. Ale není. I celé podpalubí číslo jedna je už prázdné. Všechna auta i autobusy jsou pryč. Situace už přestává být zábavná. Vycházím tedy ven z lodi, kde ještě vyjíždějí auta, což způsobí trochu paniku posunovacích dělníků.


Koukám se na první parkoviště a náš dodg tam nestojí, jdu tedy dál po trase výjezdu a pořád nic. „Přece mi neujeli?“ Nemám u sebe pas ani peníze, vše zůstalo v autě. Je to zapeklitá situace. Je to o to horší, že řídí Roman, kterému jsou všechna pravidla svatá a má velké potíže s operativním rozhodováním v případě mimořádných situací.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Na place se zatím sjíždějí všechna auta, která chtějí pokračovat z ostrova. V tom už mne odchytává policista s tím, že co tam dělám? Říkám, že hledám přátele v bílém autě. Jak nápadité v tom množství stovek aut, které vyjížděli z trajektu Ale má angličtina ve stresu je prostě omezená. Vlastně i mimo stres. Posílá mě zase k informacím a tak ho respektuji a mlčky jdu k východu. V tom už vidím Káju a tak mi padá ze srdce balvan, že nebudu muset bloumat další týdny po Kanadě bez pasu a peněz. Jdeme společně hledat pro změnu zase holky, které se vydaly po mě také pátrat. Už je vidíme a zdálky už mě hlásí, jak nemohli Romana přemluvit k zastavení na vyhrazeném parkovišti a tak se vraceli téměř dva kilometry zpět. U auta mě ostatní nezapomenou upozornit, že to mám minimálně za basu piv.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

WCT 1. den


Vstáváme brzo ráno v kempu poblíž informačního centra na West Coast Trail. Sluníčko pěkně praží a tak se v tom žáru snažíme poskládat věci a jídlo na týdenní přechod pobřežního treku. Jednoho z nejdrsnějších a nejkrásnějších treků podél pobřeží na světě. West Coast Trail zároveň vede i vnitrozemím v posledním deštném pralese v mírném podnebním pásmu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Bezpečnostní přednáška v informačním centru v Port Renfrew trvá nekonečně dlouho. Zároveň shlédneme instruktážní film o medvědech, vlcích, pumách a vlně tsunami. Krátký film nás varuje před nástrahami. Správkyně nám připomíná, že vodu musíme převařit, jídlo kvůli medvědům věšet na stromy a nemáme jíst škeble z moře. Ukazuje nám úsek na mapě, kde není pitná voda a upozorňuje, že v indiánských rezervacích nesmíme tábořit. Je to taková typicky „americká přednáška“.


Jako že: „Držet se na lanovce oběma rukama, dávat pozor na kladku, nikdy nenechávat jídlo a odpadky v divoké přírodě apod.“ Vše samozřejmě v angličtině, takže u těch strategických věcí, věříme, že jsme rozuměli dobře. Každý z nás vyplňuje permit, kde signujeme, že tuto trasu jdeme na vlastní riziko a uvádíme kontaktní telefon na příbuzné, haha. Dostáváme tabulky s časy, kdy kulminuje příliv a v jaké výšce stoupá hladina, abychom v čase, až půjdeme po pobřeží, vše v relativním suchu přežili. Přes okno na nástěnce jsem si přečetla, že v minulém roce zachránili na trase 118 lidí a letos od května již 54. Což nás trochu šokuje. Všichni se tedy upisujeme a během chvíle kluci ještě odvážejí auto na parkoviště a vyrážíme k přístavu, kde nás indián na motorovém člunu převáží napříč zálivem na druhou stranu pobřeží.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Zde začíná opravdu deštný prales, vegetace je úžasná a hned zpočátku nás čeká technicky nejobtížnější a nejtěžší úsek trasy. Podruhé v životě jsem v deštných pralesích. Je tu teplo a vlhko, jako v prádelně. Cestou míjíme obrovské stromy o průměru až jeden a půl metru. Jsou porostlé mechy a lišejníky. Všude je vidět, jak tu život jen kypí. Liány, visící z větví stromů by za tmy jistě působili strašidelně. Drápeme se vzhůru přes kořeny, přeskakujeme bahno a močály a absolutně si začátek užíváme. Kája připevňuje na batoh rolničky, abychom dali medvědům jasně najevo, že dnes by neměli být moc hladoví.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Vyšli jsme docela brzo odpoledne a tak máme docela čas projít vnitrozemím a dostat se do tábora na pláži, kde jako na jediném místě je možné rozložit stan. Porost ve vnitrozemí je tak hustý, že rozložit stan v pralese je zhola nemožné. Po pár hodinách slézáme po strmých žebřících dolů na pláž a z obrovských kmenů, které příliv přinesl na pláž, stavíme hradbu pro náš stan. Písek do poloviny pláže je dost mokrý a tak je krásně vidět, kam až vlny při kulminaci dosáhnou. Všichni už mají zabraná větší a lepší místa a tak my musíme risknout to nejspodnější volné, které je tak na hranici.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Vaříme večeři při které zjistíme, že plynutí informací nebylo úplně ideální a tak jsme všichni vzali méně jídla, než vlastně potřebujeme. Kluci už začínají protestovat a zakládají klub týraných mužů. Nejvíc protestuje samozřejmě Kája, který, jak se později ukázalo, vzal místo rychlovarné rýže, jen 15-ti minutovou klasickou, což později způsobuje, že nepostačuje kapacita našich plynových bomb. Pláž je nádherně divoká. Naplavené dříví, vlny Pacifiku, zpívající velryby, prostě paráda!


Podle tabulky doby přílivu a odlivu zjišťujeme, že oceán bude kulminovat ve dvě hodiny v noci. Do té doby bude asi docela stres. Kolem půl jedenácté uléháme a přejeme si dobrou noc. Bohužel noc klidná nebyla ani náhodou. V půl dvanácté slyším šplouchání už těsně u ucha vedle hlavy a tak s panickou hrůzou vylézám ze stanu a zjišťuji, že voda už vážně skoro zaplavuje náš stan.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Bohudík zde na papíře nedokážu vylíčit svůj strach, z místa ze kterého vlastně není úniku. Ale ani při vichřici ve vysokých horách nebyl takový, jako když nyní vlny pacifického oceánu olizovaly náš stan. Problém byl, že vzhledem k naplavenému dříví, nebylo možné s ním kamkoli hnout. Chvíli jsme s panikou sledovali běsnící živel a po hodině před kulminací, jsme znovu ulehli, doufajíc, že nás to nevyplaví. I když teda šplouchání kolem uší udělalo své dílo taktéž. Teda, že si u Pacifiku sáhnu tak na morál, jako dnešní noc, to bych tedy neřekla.


WCT 2. den


Ráno po tsunami jsme nakonec přežili, jen s trochou psychického vypětí. Dnes půjdeme pobřežím a tak musíme dávat pozor na naši tabulku časů přílivu a odlivu. Je pro nás novinkou, že příliv kulminuje 2x denně. Žila jsem v domnění, že tato skutečnost probíhá vždy jen o půlnoci. Terén je docela těžký, velké kluzké balvany, které s našimi 20ti kilovými batohy překonáváme jen stěží. Skáčeme z kamene na kámen, přelézáme naplavené dříví. Při skocích nás vždy přimáčkne těžký batoh.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Jeden úraz přece jen máme, Kája zas dělal skopičiny a tak došlo na krvavý šrám na ruce. Jen s ošetřením byl problém, Eva ho s desinfekcí jaksi nemohla dohnat. Skáčeme i přes vodní „hrnce“ a obdivujeme příboj. Brzo bude vrcholit příliv a tak hledáme bójky, které znamenají cestu do vnitrozemí. Jakmile je najdeme, dáváme si do nosu a dáváme svačinu. Vstup do tropického lesa je zase divoký a maximálně přes všechny vrstevnice. Slézáme a vylézáme snad všechny žebříky, které jsou na ostrově.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Bivakujeme opět v pobřežní zátoce „Sandstone creek“ pod visutým lanovým mostem. Je to super, voda i dřevo je maximálně v dosahu. Musím nás prásknout, ale někdy trochu né úplně dodržujeme bezpečnostní pravidla týkající se medvědů a vaření. Doma jsme nastudovali absolutně všechno o bezpečnosti v této divoké kanadské přírodě. Vařit 100 metrů od stanu a zároveň všechno jídlo a potraviny, případně zubní pastu a ostatní co by mohlo medvědům vonět, pověsit na strom.

Vzdálenost od stanu jsme teda sabotovali vždycky, ale k uchovávání jídla přes noc máme zase respekt. Zakoupili jsme lano, na kterém vytahujeme potraviny na strom, aby na něj medvědi nemohli. Přehazování lana přes větev se mělo stát oblíbenou zábavou ostatních, ale ve většině bivaků byly v zemi specielně ukotvené kovové bedny, které jsou pro medvědy nedobytné. V této části ostrova žijí hlavně černí medvědi, pumy a vlci. Medvědi jsou běžnou součástí severské přírody. Nejznámější ze všech je medvěd grizzly, obývá výše položené svahy Skalnatých a Selkirkových hor v Britské Kolumbii, Albertě a Yukonu. Velký grizzly může vestoje dosáhnout výšky až 2,75 metrů. Poznáte jej podle hnědavých chlupů s bílými konečky a toho, že zvíře má na zádech hrb hned za hlavou – tedy ne že by snad okukovat grizzlyho patřilo mezi kdovíjak dobré nápady. Grizzly nemá zrovna skvělý zrak, tento nedostatek mu však vynahrazuje výborný čich a dobrý sluch.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Ke všemu se také pohybuje velmi rychle, takže buďme jen rádi, že neumí šplhat po stromech. Nejrozšířenějším poddruhem je medvěd černý, který se vyskytuje na celém území Kanady. Zpravidla nedorůstá více než 1,5 m v kohoutku a jeho váha nepřesahuje 90 kilogramů. Už od dob Indiánů byli medvědi opředeni mnoha pověstmi a mýty a to přetrvává dodnes. Při dodržování bezpečnostních pravidel by nemělo vzniknout nebezpečí.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Samozřejmě i tady lze mít smůlu, když se podaří vyrušit samici s mláďaty. Bezpečnější je samozřejmě pohyb v otevřených krajinách, kdy je větší šance vidět medvěda dřív, než on spatří nás. Tohle se nás bohužel netýkalo, jelikož terén West Coast Trail už nemohl být neprostupný a nepřehledný více.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Medvědi mají velmi dobrý čich a proto směr větru může sehrát určitou roli. V místech s omezenou viditelností, kde jsme se pohybovali my, mají medvědi menší šanci nás uvidět včas, proto je dobré dělat menší hluk (hlasitá mluva, zpěv). Pár lidiček, které jsme potkali měli na svých batozích připevněné rolničky, takže jsme častokrát zažívali zvuk „letních vánoc“ na Vancouver Island.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Každopádně náš kamarád Petr, kterého jsme později navštívili na Yukonu (pracuje zde jako ranger) se tomuto rolničkovému opatření od srdce zasmál. Takže, nechci to zlehčovat, ale s touto účinností těžko říci. Dále jídlo jsme vždy na noc ukládali do specielních kontejnerů nebo věšeli na stromy. Opatření : „Nespi v šatech, ve kterých jsi vařil“, nebylo reálné dodržet. Při neočekávaném setkání s medvědem je základní pravidlo: „NEUTÍKAT“. Medvěd běhá rychlostí až 50 km/hod. Úprkem lze vyprovokovat k útoku i neagresivního jedince.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Pravidlo zní: pomalu couvat a klidně na něj mluvit. Velmi sporný je oční kontakt! Některé prameny uvádějí udržovat oční kontakt, jiné naopak, že medvěd bere oční kontakt, jako výzvu k útoku. Každý se tedy musí rozhodnout sám. Mě osobně se velmi líbily pokyny jednoho cestovatele, který uváděl – cituji: „Medvěd stojící na zadních není agresivní a zkouší Tě poznat. Když mu pomůžeš máš velkou šanci, že se Ti vyhne.“ Obecně se uvádí, že Grizzlyho útok je nebezpečnější. Takže neutíkat, při napadení hrát mrtvého, chránit si rukama zátylek, lehnout si na břicho a DOUFAT.


WCT 3. den


Dnešní putování začíná na visutém mostě. Strážci parku nás upozorňovali, že nás musí být nejvíce šest s pětimetrovými rozestupy. Vše zvládáme v pohodě, visutou lanovkou se dostáváme na přenádhernou plážovou zátoku, kde musíme překonat vodu vytékající z vnitrozemí.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Sundáváme tedy boty a začínáme brodit. Pláž je docela těžká, písek se boří a postup je daleko těžší než ve vnitrozemí, kde jsme zase nadávali na bažiny, bahno, kořeny a nepropustné keře a stromy. Potkáváme pár lidiček, všichni mají teleskopické hůlky. My tentokrát jdeme bez nich a tak ani část své váhy nepřeneseme a postup v tom plážovém horku si nijak neulehčíme.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Dvojice holek z Kalifornie, mě ujišťuje, že za rohem už je pláž lehčí na postup a písek se tak neboří. Přichází poledne a zároveň další balvany. Teď pro změnu místo toho kam šlapu, sleduji přicházející pár, abych jim kývla na pozdrav a ejhle ujíždí mi noha a padám na všechny čtyři a těžký batoh mne ještě postrčí k zemi. Odnášejí to zkrvavená kolena.


Za pár minut jsme již u vodopádu a obědváme z našich zásob. Eva i Kája padají do mdlob spánku a jejich spací pozice mě nemůže nechat chladnou a mažu pro foťák. Po obědě dál pokračujeme po pláži až k majáku, kde dáváme kulturní přestávku a po malých šarvátkách s čínskou skupinou, pokračujeme na naše tábořiště. Zůstáváme u lesa na pláži, jsme tu nekonečně brzo a tak sluníčko docela praží.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Vaříme večeři a dohadujeme ranní vstávání, jelikož nás zítra čeká 18 km pochodu v těžkém terénu k dalšímu tábořišti. Německá rodinka, která přišla z opačného směru a je tedy v tábořišti taky zázračně brzo, skýtá šanci vyzvědět nějaké informace, které budou užitečné při zítřejším dlouhém dni. Jejich taťka vypadá, jako drsný mořský vlk a tak s Jančou vyrážíme na výzvědy. Dozvídáme se, že vstávali v pět ráno a trasu skoro proběhli. To nás sice šokuje, ale k tak brzkému vstávání stejně nevyburcuje. Verdikt tedy zní : šestá ranní.


WCT 4. den


Vstáváme tedy brzo, abychom dneska všechno stihli. Vaříme čaj a po snídani se dáváme do pohybu. Terén se zase střídá – vnitrozemí, pláž, vnitrozemí, kamenitá pláž. V patách máme zase skupinku Číňanů, kteří vždy popobíhají dopředu, aby zabrali dobrá místa v kempu. Dneska jim, ale dáme na „prdel“, jelikož po pláži skoro běžíme. Už jsme asi našli tu fyzičku. Na posledním okraji pláže nám cestu přehradila řeka a tak koukáme do mapy, zda jsme neminuli odbočku do vnitrozemí.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Ovšem Japonci ani Číňané nezklamali! Jakmile došli k říčce, popadli klády ze dřeva a bez jakékoliv prodlevy začali budovat most. Je úžasné, jakou mají disciplínu a jak jsou organizovaní. Práce jim šla okamžitě od ruky. My jsme se asi 2 km vrátili, abychom našli tu odbočku a ten správný most. Po překonání mostu jsme byli zase na té správné cestě k našemu cíli. Po pár blátivých kilometrech ve vnitrozemí přicházíme do malinkého přístavu, kde už čeká skupinka lidiček na převoz. Říkáme si, že je to nějaká nenadálá komerční vsuvka na trase, ale dva indiáni zde připravují kraby a lososy a ve velké truhle mají u ledu kolu a pivo.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Losos stojí 20 kanadských dolarů, tak si dáváme alespoň pití a po úžasných chladných doušcích, skáčeme do lodičky a necháváme se převést na druhou stranu jezera. Hnedle na začátku řešíme plechovou tabulku WCT, s šipkou doprava. Dumáme, jak je možné, že zde v deštném pralese, v neprostupném vnitrozemí je šipka na WC. Pak klukům dojde, že je to přece naše zkratka West Coast Trail. Výhledy z vnitrozemí na divoké pláže jsou fantastické.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Obědváme v indiánském teritoriu a trochu nás znervózňuje neustálé hvízdání. Polemizuje o tom, že si asi Indiáni dávají signály, že procházíme jejich posvátným územím. Po dobrém jídle nám zbývají už asi jen 4 km a tak v 15 hodin stojíme nad visutým kolmým žebříkem, který vede snad na nejlepší a nejkrásnější tábořiště tohoto trailu. Dominantou tábořiště je vodopád s jezírkem, kam hnedle skáčeme a pereme sebe i věci. Voda je docela teplá, takže se skvěle vyřádíme. Místo na stan je rovněž fantastické, přímo pod skalní stěnkou a z druhé strany oddělené říčkou. Děláme společný oheň a plánujeme zítřejší den.


WCT 5. den


Dnes nás čeká jen 13 km a tak jsme si mohli přispat. Jak jinak, začínáme do prudkého kopce žebříkem. Všechny „šprušle“, které jsme včera slezli na tábořiště, dnes zase supíme nahoru. Dnes překonáváme dvě visuté lanovky.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Bohužel na první docházíme nám již známou skupinku Číňanů, kteří techniku jízdy nezvládají úplně bravurně a tak dochází k čínským excesům. My zatím čekáme pěkně promrzlí než se všichni svezou. Tentokrát vede lanovka nad pořádným tokem, který by se přebrodit určitě nedal. Přicházíme na pláž, kde odpoledne pozorujeme velryby a jejich vysoké gejzíry. V pobřežních vodách Britské Kolumbie, v řece sv. Vavřince a ve vodách Atlantského oceánu žije mnoho různých druhů velryb, mezi nimiž najdeme např. kytovce dlouhoploutvého, plejtváka myšoka, běluhu mořskou a plejtváka obrovského.


Plejtvák obrovský je největším živočichem na této planetě. Plejtváci žijící na severní polokouli, jsou o něco menší než jejich „jižní“ příbuzní a dosahují délky až 27 metrů a hmotnosti až 150 tun, což je zhruba délka tří železničních vagónů a váha třiceti slonů. Srdce plejtváka je velikostí srovnatelné s automobilem volkswagen typu „brouk“. Na jedno polknutí dokáže plejtvák pozřít 45 tun vody.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Každý jedinec spotřebuje za den zhruba čtyři tuny drobných mořských korýšů Sedíme na břehu a s úžasem sledujeme vodní rej. Kája dokonce bojuje s přílivovými vlnami, aby vyfotil koupajícího se lachtana. Po fotografických extempore se vydáváme vstříc dalšímu tábořišti. Tentokrát nejsme mezi prvními a tak vybíráme pláž na úplném konci tábořiště. Je to daleko k pitné vodě i ke všem ostatním proprietám, ale zase máme soukromí. Zapalujeme oheň a vypadá to, že nám dojde poslední bomba. Domlouváme se na ranním vstávání, abychom West Coast Trail dokončili.


WCT 6. den


Vstáváme už v šest hodin, jelikož naši sprinteři chtějí být v cíli trailu už v poledne, abychom stihli West Coast Trail Express, který by nás dovezl do místa, kde máme zaparkované auto. (Port Renfrew). Poslední úsek nám dává docela zabrat, asi chtěli rangeři vrcholící trekaře ještě trochu potrápit. Po pěti hodinách přicházíme k informačnímu centru, kde na louce už odpočívá pár hrdinů, kteří dorazili před námi. Odevzdáváme kopii permitu a dostáváme certifikát, že jsme WCT ušli za 6 dní. Je to doba, která se považuj za úspěch, když vezmeme jeho náročnost, délku a technický terén.


Náročný terén a neustále se měnící počasí dokonale prověří každého, kdo se rozhodne pro tenhle výjimečný trek. V mém srdci je navždycky uchovaný jako jeden z největších životních zážitků.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, West Coast Trail, Kanada

Většina skupin, která s námi v Port Renfrew začínala jej měla naplánováno na dní 10 a tedy jsou ještě na trase. My jsme měli každopádně nespornou výhodu pěkného počasí, takže jsme se nemuseli trápit v bahně a klouzat všude možně. Pravdou ale je, že ještě před cestou ve Vancouveru, když jsme se dávali s místními do řeči a sdělili jsme jim, co všechno hodláme v Kanadě podniknout, tak při vyslovení WCT se všichni do jednoho chytali za hlavu se slovy: „This is very hard business“.

Zjišťujeme, jak se dostat nejlépe do Port Renfrew pro naše autíčko. Nejlepší by bylo někoho stopnout. Šance, že někdo pojede z dálky do takového zapadákova, je ale minimální. Domlouváme se tedy, že by jeden z nás sjel busem za 60 dolarů pro auto. Problém je, že WCT express se musí rezervovat předem a většinou bývá tedy vyprodaný, jelikož jezdí jen jednou za den. Na informacích se dozvídáme, že je plný. Neustále ale doufáme, že jedno místečko se přece jen najde. Čekáme do 12:30 a Roman se vydává zkusit štěstí. Klukům se však řidiče nepodaří přesvědčit a vracejí se s nepořízenou. To nás odsuzuje zůstat zde v Pachena Bay ještě noc. Odpoledne zkoušíme na hlavní silnici ještě stopovat, ale většina z těch málo aut jede jen do Victorie. Po chvíli se v naší zatáčce vynoří z houští černý méďa, zvažujeme zda se dát na útěk nebo naopak hrdě vzdorovat. Black bear uviděl přesilu a tak jen přeběhl silnici a zmizel v keřích lesa. Ano, ano bylo to adrenalinové, přiznávám bez mučení. Auta nám i nadále ochotně zastavují, ale do našeho teritoria nejede nikdo. Hlasujeme tedy co dál a většina volí zůstat v kempu Pachena Bay a zkusit zítřejší bus. Pro jistotu jej jdeme hned zarezervovat. Přecházíme tedy do kempu, kde s námi laškuje veselý pan kempař. Upozorňuje nás na sváteční čas – Canada day.

Platíme místo pro tři stany a dostáváme místečko na druhé straně kempu. Stavíme stany a po chvíli se s Janou vydáváme zase na silnici, chytnout stopa do Bamfieldu, abychom nakoupily, alespoň nějaké jídlo, když všechno zůstalo v autě. Kluci a Eva zůstávají a udržují oheň. Bere nás hned první auto a veselí mladí lidé jsou velmi hovorní.


Opět sklízíme obrovské ovace za ujití West Coast Trail . Posléze se ukazuje, že po vyslovení o absolvování tohoto podniku jsme „borci“ pro většinu Kanaďanů. Cesta do Banfieldu ubíhá v družném hovoru a mlaďoučký řidič zvyšuje tempo, ale kopcovitý terén a káva slečny sedící vedle mne, způsobuje její rozlití i na má kaťata. Je to ale v pohodě, už nebyla horká. Vysazují nás v centru Banfieldu u krámu a restaurace.

Po těch dnech půstu na West coast trail se hned shodneme, že zajdeme na pěkně propečený steak. Nejdříve, ale vbíháme do krámu nakoupit něco i pro ostatní. Prohlédneme přístav a vracíme se do restaurace, kde s nadšením objednáváme večeři. Porce je neskutečná! Obrovský steak, obrovská porce hranolků, které skoro padají z velkého talíře a dvě úžasné osmažené houstičky. Olizujeme se až za ušima a chválíme obsluze vynikající jídlo.


Dopadlo to samozřejmě tak, že jsme ani jídlo nedojedly a musely si jej nechat zabalit s sebou, taková to byla porce! Platíme a bereme krabici s nedojedenou večeří a vyrážíme na zpáteční stop. V baťůžku máme i jídlo pro ostatní, aby nám nezemřeli hlady. Hned první auto nám okamžitě staví a veze nás přímo až do kempu. Naši kanadští sousedé na vedlejším stanovém místě v kempu vyloženě jásají a tleskají, když nás vidí. Trochu nás to dostává do rozpaků, ale je to moc milé. Je to taková multikulturní rodina. Mamina tmavá, taťka běloch a tři synové (promíchaní).

Jeden z nich dokonce pracoval v jižních Čechách a tak se k nám docela hrne. Nastává družná debata, kdy nám začínají snášet jídlo a jiné pochutiny. Jsou neskutečně milí, fakt zlatoušci. Přisedají k našemu ohni s kytarou a začínají zpívat mezinárodní hity. Ti hudebně nadanější z nás se přidávají a pějí ostošest. Nálada je geniální, jejich mamča nám uvařila další večeři – fazole s pečeným masem a zeleninou, olizujeme se po takové dobrotě. Už je nám skoro hloupé, jak nás hostí a my jim nemůžeme nic nabídnout.


Naše auto se zásobami totiž parkuje v Port Renfrew. Před půlnocí jdeme všichni společně na pláž, kde plápolají desítky ohňů na počest svátku „Canada day“. U většiny z nich se zpívá a hraje na kytaru. Zážitek z tohoto večera je stejně slovy nepopsatelný a nepřenositelný, jako zážitky z přírody a místních lidiček. V této chvíli máme ještě před sebou mnoho tisíc kilometrů a víc jak měsíc putování po rozlehlé Kanadě směrem na Aljašku. Kanada měří z východu na západ 7730 km. Jedinou zemí, která s ní sousedí jsou Spojené státy americké, k nimž patří také Aljaška na severozápadě. Ačkoli většinu jejího území zabírají hvozdy, ukrývající nespočet jezer a řek, nalézají se v Kanadě také hory, pláně a dokonce i menší poušť. Se Spojenými státy se dělí o sedm jezer, jež patří mezi největší na světě a z dvacítky nejdelších světových řek hned tři protékají kanadským územím. Kanadu také najdeme hned na prvním místě co do rozsahu sladkovodních toků. Zhruba 25% rozlohy státu pokrývají lesy. Nejvyšší hora Kanady, Mt. Logan, se tyčí na jihozápadě Yukonu do výšky 5.951 metrů.


Vyrážíme na ALASKA HWY


Silnice Alaska Hwy je hlavní pozemní tepnou Yukonu. Je 2 451 km dlouhá a začíná v Dawson Creeku v Britské Kolumbii. Přes hranici Yukonu přechází na jihovýchodě a vede přes Watson Lake, Whitehorse, Haines Junction a Beaver Creek na cestě do Fairbanksu na Aljašce. Tato silnice byla společným projektem USA a Kanady a byla postavena v roce 1942, jako součást válečného úsilí a původně se jmenovala Alask-Canada Military Hwy (vojenská dálnice).


Silnice je nyní zpevněná a mnohem lépe zvládnutelná než předtím, až na několik pruhů, kde se na silnici pracuje. Největším problémem je prach a létající kameny od jiných vozidel, proto náhradní pneumatika, řemen větráku a hadička k motoru patří mezi standardní doporučené vybavení. Mnoho lidí si připevňuje ochranu proti hmyzu a štěrku nebo si chrání přední světla. Letos máme auto z půjčovny a tak se nás stopování netýká, ale dle Lonely Planet je stopování podél hlavní silnice snadné. Ovšem je třeba být připraven na eventuální dlouhé čekání a rozhodně mít po ruce stan, jídlo, vodu a teplé oblečení. O stopování mimo krátkou letní sezonu raději ani neuvažujte!

Stavba Alaska Hwy v roce 1942 je považována za jeden z největších inženýrských činů 20. století. Kanada a USA se původně dohodly, že postaví silnici pro každé počasí z jihu do Fairbanksu již v roce 1930, ale až do začátku druhé světové války k ničemu nedošlo. Japonský útok na Pearl Harbour, potom jejich bombardování Dutch Harbour na Aleutách a obsazení Aleutských ostrovů Attu a Kiska zvýšilo strategickou důležitost Aljašky.


Armádě USA bylo nařízeno, aby se připravila na stavbu silnice měsíc předtím, než kanadský ministerský předseda Mackenzie King podepsal souhlas udělující povolení USA to udělat. Trasa vybraná pro silnici sledovala řadu existujících letišť. Tisíce amerických vojáků a kanadští civilisté včetně domorodých obyvatel postavili tuto 2450 km dlouhou štěrkovou silnici mezi Dawson Creekem v Britské Kolumbii a Fairbanksem na Aljašce.

Začali pracovat 9. března 1942 a dokončili ji před poklesem teplot (byla to jedna z nejhorších zim zaznamenaných v historii), které by mohly práci zastavit. Podmínky byly kruté: vrstvy ledu tlačily na dřevěné pilíře, záplavy během jara strhly mosty a močály pohltily nákladní auta, traktory a další těžkou techniku. V chladných měsících posádky na silnicích trpěly omrzlinami, zatímco v létě byly sužovány komáry a dalším bodavým hmyzem. Navzdory tomuto utrpení jednoproudová průkopnická silnicebyla stavěna pozoruhodnou průměrnou rychlostí – 12 km za den! Silniční posádky se setkaly za více než osm měsíců poté, co stavba začala. Silnice stála 135 miliónů USD, tehdy neuvěřitelnou sumu. Byla oficielně otevřena 20. listopadu u Soldiers Summit (Míle 1061), s výhledem na Kluane Lake v jihovýchodním cípu Yukonu. Původní silnice měla mnoho zatáček a terénních vln, protože s buldozery za patami neměli zeměměřiči čas vybrat tu optimální trasu.


V dubnu 1946 byla kanadská část silnice (1965 km) oficielně předána Kanadě. Mezitím měli sokromí dodavatelé plné ruce práce s rozšiřováním, štěrkováním, s likvidací zatáček, vyrovnáváním strmých sklonů a výměnou provizorních mostů za stálé, ocelové. V roce 1949 byla Alaska Hwy otevřena pro nepřetržité civilní cestování a poprvé celoročně umožnila cestování na Aljašku po souši z jihu. Do poloviny 70. let byly podmínky na silnici extrémně těžké. Silnice je nyní téměř kompletně zpevněná, až na úseky, kde silničáři dělají udržovací práce při opravách výmolů a boulí po mrazech. Miliony dolarů jsou každoročně utraceny na údržbu a vylepšení silnice. Ačkoli je možné po silnici cestovat celoročně, většina návštěvníků přijíždí mezi květnem a zářím, kdy je počasí teplejší a podmínky na silnici jsou méně nebezpečné.

Jupí, jedeme Alaska Hwy! Máme docela nabitý program, vždyť Kanada je druhou největší zemí světa, blížící se svou rozlohou celé Evropě. Co do velikosti Kanadu předčí pouze Rusko. Při počtu obyvatel 31 miliónů vychází průměrná hustota osídlení asi na dvě osoby na kilometr čtvereční. Jestlipak nám nebude naše krásná milá země v srdci Evropy, při těchto počtech, po návratu malá?

256 zobrazení

©2020 by Lucias. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now