• Lucie Plicová

Africká Uganda. Rwenzori aneb v holinách na rovníku do pravěku!

Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků... to jsou výstižné názvy pro pozoruhodné pohoří na hranici Ugandy a Konga, které mnozí považují za nejkrásnější místo kontinentu.

Rwenzori pro svou obtížnou dostupnost patří i ke sportovně nejhodnotnějším horám v celé Africe. Za celý rok sem zavítá nanejvýš na desítky návštěvníků... Rwenzori je rovníkové, východoafrické pohoří ležící na hranicích Demokratické republiky Kongo a Ugandy. Masiv leží v západní větvi Velké příkopové propadliny, kde vytváří 112 km dlouhý horský val. Jeho šířka dosahuje až 50 km. Strmé severozápadní úbočí Rwenzori se zvedá nad hladinou řeky Semliki a z nakloněné vrcholové plošiny vystupuje nejvyšší vrchol pohoří, ledovcem pokrytý Mount Stanley (5109 m).

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Kromě Mount Stanley se v jeho blízkosti vypíná ještě šest dalších vysokých, zaledněných vrcholů a na mírně nakloněném úbočí leží největší ledovcová a sněžná masa Afriky. Rwenzori je jediné vysoké pohoří v Africe, jež není sopečného původu. Rwenzori je také klimatickým předělem mezi západním čistě rovníkovým a východním vlhkým klimatem.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

To je také důvod, proč v celé oblasti velmi často prší a proč tady, jen kousek od rovníku, leží na vrcholcích hor stálý sníh a údolí vyplňují velké ledovce. Nakonec celá oblast Rwenzori je jednou z největších zdrojnic vody. Ta napájí především řeku Nil a právě odtud teče ta ohromná spousta vody, která dále po proudu umožňuje život v pouštních a polopouštních oblastech Súdánu a Egypta. Pět tisíc milimetrů za rok jsou naměřené hodnoty pro průměrné srážky. To je hodnota, kdy je prakticky nemožné prožít tu byť jediný den bez vydatného deště. Nejvyšší vrcholy: Mount Stanley (5109 m), Mount Speke (4890 m), Mount Baker (4843 m), Mount Emin (4798 m), Mount Gessi (4715 m), Mount Luigi di Savoia (4627 m).

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Vše začíná posledním dnem v roce, o kousek dál v NP Elgon. Stejnojmený trek se nachází v oblasti hory Mount Elgon, která představuje dnes již neaktivní vulkanický masiv na hranicích Ugandy a Keni. Mount Elgon má 5 nejdůležitějších vrcholů, z nichž nejvyšší Wagagai Peak překonáme v nejbližších dnech. Někteří geologové dokonce tvrdí, že byl kdysi Mount Elgon vyšší než Kilimandžáro a Mt Kenya.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Před trekem v NP Rwenzori je nutné se dobře aklimatizovat a tyhle hory jsou nádherné. Silvestra trávíme v dřevěné lodži s šindelovou střechou. Na silvestrovské menu pojídáme úžasné placky chapati, rýži a špagety s přílohou. Popíjíme pivo a zatímco naši čeští domorodci se brodí sněhem, my máme příjemných 20 stupňů a nádherné a silné zážitky před sebou. Po několikadenním přechodu v NP Elgon konečně přejíždíme do Rwenzori. Rwenzori trek spadá opravdu do kategorie extrémně náročných treků. K cíli našeho treku, vrcholu Margharita Peak ve výšce 5109 m, nevede jiná cesta než strmým stoupáním, bažinou, blátem, po ledovci a kluzkých skalách...

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

První den v NP Rwenzori začíná u „ředitelství“ parku ve vesničce Nyakalegija. Permit do NP není možné dostat bez toho, aniž by se k naší skupině nepřidali gajdové a nosiči. Nyní se ukazují naše „vyjednávací schopnosti“. Je to skoro absurdní, počet nosičů a průvodců číslem převyšuje naši skupinu! I přesto však dochází k určité, pro obě strany přijatelné, dohodě.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Vyrážíme tedy převážit naše bágly a předat většinu batožiny našim novým nosičům a seznámit se s novými gajdy. Celá vesnice je vzhůru nohama. Bílé tváře v této části Afriky nejsou přece jen skoro vůbec vidět. A tak naše přítomnost zde dělá divy. Nejdříve se zase musíme znovu registrovat. Číslo pasu už si vymýšlím, jelikož už nemám sílu, jej podesáté vytahovat. Respektujeme pokyny, že maximum na nosiče je 25 kg., to bychom se mohli bez potíží do limitu vejít.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Veškeré dohody se ale mění během pár minut a dostáváme se ke dvěma nosičům na osobu, což nám připadá přemrštěné. Další vyjednávací techniky však selhávají a tak přebalujeme bágly. Vytahuji batoh na hák místní váhy a dostávám se k číslu 22 kg. Nakonec to vypadá nadějně, že batohy do 25 kg nebudeme muset dělit a přerovnávat. Při všech těchto manévrech nás nalepená na plotě sleduje snad celá vesnice čítající stovky zvědavých očí. Nosiči přinášejí velké jutové pytle a přeskládávají do nich zásoby. V některých skončí brambory a rýže, v některých živá kuřata (čerstvá africká večeře) a v jiných zase naše 70ti litrové batohy.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Snažím se přesvědčit svého nosiče o výhodách zádového systému mého batohu a o pohodlnějším nošení v rámci ramenních popruhů a bederního pásu. Zbytečně! Vytahuje pytel a obaluje můj outdoorový zázrak jutou. Přivazuje na něj tkaloun, který si posléze navleče na čelo. Tuhle váhu nést na čele já, tak mě to jistojistě zlomí krční páteř. Dáváme si poslední dávky kofeinu v kole, někteří samozřejmě pivko. Zbývá už jen představení strážců parku, nosičů, gajdů a naší extrémní trasy. Na mapě poznáváme úseky, kde je jistojistě močál, kde bude trasa blátivá a kde se naše holiny zaboří po okraj... Nastává hodina „H“, předáváme nosičům všechny naše konečné propriety, bereme na záda naše „menší“ bágly a doprovázeni domorodci a jejich rodinami z vesnice vyrážíme na několikadenní cestu.


Slunko pekelně praží a i těch našich 15 kg je na zádech znát. Příroda je nádherně divoká, všude je hukot „bůhvíčeho“ a Afrika má pořádné volume! Naši gajdové jsou roztomilí chlapíci s kvéry, ale jakmile se jim člověk podívá do očí, zjistí, že zbraně nosí jako zavazadlo a mouše by určitě neublížili. Jsou neuvěřitelně přátelští a díky tomu, že Uganda bývala britskou kolonií, většina z nich perfektně ovládá angličtinu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

1. Nyakalengija – chata Nyabitaba (10km, převýšení 1000m)


Cesta vede podél západního břehu řeky Mubuku, prochází vesnicí a vede až ke vchodu do parku. Tam se svažuje k řece a prochází rovníkovým pralesem. Gajdové nás ujišťují, že v této oblasti se vyskytují sloni, ale že nemusíme mít strach, protože jsou přátelští. Zároveň se chlubí, že mají speciální schopnost přítomnost tohoto afrického elefanta objevit ještě dříve, než by stačil naši skupinu případně ohrozit. O tom si myslím své a přítomnost takového pětitunového drobečka bych asi taky stihla zpozorovat. Naštěstí osobně spatřujeme poněkud menší primáty a to v podobě hravé skupiny opičáků.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Začínáme stoupat cestou mezi obrovskými kapradinami a občas uskakujeme místním, kteří nesou na hlavách neskutečnou váhu stavebního materiálu, k využití na rozšíření blízké chaty Nyabitaba. Nyabitaba Camp leží ve výšce 2.660 m.n.m. Legenda praví, že tento kemp bývala usedlost místního šéfa, který pěstoval tabák v její blízkosti (odtud název kempu „místo tabáku“)

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Dřevěná bouda má dvě místnosti a roztomilou verandu s výhledem na okolní štíty. K chatě je svedena trubka s vodou z okolních bystřin. Máme informaci, že je pitná i bez převaření, tak snad ne jen jednou. Na případné potíže by každopádně dohlídla naše „doktorská hlava“ Markét. Hned naše seznámení s ní na letišti vykouzlilo můj úsměv na tváři. Požádala mě, zda bych jí „něco“ nevzala do svého příručního zavazadla na palubu letadla.


Ochotně jsem souhlasila a následně byla trochu v šoku, když mě předávala množství jednorázových jehel. Dodnes nechápu, že to bezpečnostní rentgen na letišti ani trochu nezajímalo. Holt doktoři mají svoje fígle. Po dešti, který nás dohnal cestou, jsme mokří a špinaví a to je teprve první den cesty. Hážeme batohy na palandu a jdeme ukuchtit něco k jídlu. Přichází jeden z našich průvodců Ben a vypráví nám o životě tady. Platí tu přísné zákony ochrany. Na tomto území už nežijí lidé a ani zde nesmí zasahovat do přírody. Rostliny zde dosahují obřích rozměrů. Obzvláště pak lobeliím, dosahujícím až 5 metrů, se zde daří. Mohutné starčeky zde dorůstají k 8 metrům a některé druhy vřesů jsou až 12 metrové.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Tyto velké rostliny se nacházejí nad hranicí lesa, kde je půda velmi bohatá na humus. V nižších polohách pohoří roste rákos, papyrus či bambus. Doména národního parku je velice přísně dodržována a i pro místní obyvatele platí zákaz vstupu bez povolení. Na druhou stranu jsme příkladem toho, že park dává mnohým zdejším rodinám obživu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Desítky průvodců, bezpočet nosičů a pomocníků přináší domů, na tuhle oblast hodně pěkné výdělky. Ben, Charles i Erya patří mezi „certifikované“ průvodce. A ať to zní zde v Africe jakkoli úsměvně, znamená to, že se zúčastnili výuky a skládali zkoušky, aby mohli v Rwenzori „průvodcovat“. Dovedou hodiny vyprávět o mnoha rostlinách a zvířatech, které žijí v národním parku. Vědí, jaká rostlina pomůže proti různým nemocem, znají všechny okolní štíty, umějí pracovat s lanem, prostě vyznají se v horách a terénu.


2. chata Nyabitaba – chata John Matte (7km, převýšení 700m)


2. den je v okruhu Rwenzori považován, jako jeden z tvrdších a delších. Vyrážíme brzy, pokračujeme na hřeben Nyabitaba a znovu sestupujeme dolů do údolí řeky Mubuku. Docházíme k soutoku Mubuku a Bujuku a na visutém mostě tento rozběsněný živel přecházíme. Hned za mostem začínáme příkře stoupat a poznáváme o čem tato cesta do liduprázdných a velice těžko dostupných hor vlastně bude. Bambusový les mě připadá jako těžce romantické a zároveň legrační místo, ale rychle se dostáváme do větší nadmořské výšky, kde už jsou stromy obrostlé mechem a pomalu to začíná připomínat cestu do pravěku. Začínají se objevovat první známky bažin a hlubokých blátivých tůní.


Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Tomu, ale vlastně předchází historka, jak obrovsky těžkou hlavu jsme měli s tím, jaké obutí pro tento ojedinělý trek a oblast zvolíme. Oproti klasickým trekům v Africe na Kilimandžáro, Mt. Keňu, atd., však informace o této oblasti nebylo snadné získat. Na druhou stranu to byla právě ta „deviza“, která nás lákala nejvíc. “Neprofláklá“ a davy turistů neobsypaná oblast, těžká dostupnost a jako odměna za drsné podmínky ta neuvěřitelná přírodní krása. Z těch málo informací, které jsme, ale k dipozici měli, se až neuvěřitelně shodovala rada : „Vezměte s sebou rozhodně holiny!“


Upřímně musím říci, že jsem si nedokázala představit, že v takových divokých horách, velké nadmořské výšce a kluzkém terénu budu kráčet v gumákách bez vibramu a pevného kotníku. Podle toho jsem se k rozhodnutí i stavěla a byla jsem přesvědčená že moje trekové boty v kombinaci s nepromokavými návleky budou daleko rozumnější volba. Pak jsme , ale 2 dny před odletem zašli na mezinárodní festival outdoorových filmů a shlédli ještě horkou filmovou novinku Aleny Žákovské a Milana Daňka. Dokument nazvali příznačně „Rwenzori Kolébka mraků“ a po jeho shlédnutí jsme měli jasno....“Bereme holiny!“ Jejich koupě dva dny před odletem dala docela fušku, ale nakonec jsem uspěla v pracovních potřebách.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Byla to těžká volba rozhodnout se mezi barevnými pracovními holinami s vyztuženou špičkou a ostatními nevýraznými do „mléčného provozu“. Zvítězila preference váhy a tak beru bílé holiny do „kravína“. Dnes, když se již do bahna boříme nejen po kotníky, ale občas i po kolena je konečně vyndávám z batohu. Sklízím velký úspěch u našich afrických gajdů, takové sněhově bílé obutí ještě neviděli. A jsou z mého gumového zázraku úplně vykolejení. Nevinná bílá barva gumákům zůstává do prvního ponoření v bahenní lázni. Tak za 3 hodiny dosahujeme chaty, která je nyní opuštěná. Zbytek cesty k John Matte procházíme říčním údolím a pak opět bahnitým pravěkým lesem, kde je občas problém překonat jen kořeny vzrostlých stromů.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Je to už standardní bažinová cesta a konečně z bezprostřední blízkosti vidíme i obří lobelie. V blízkosti tábora se nám naskýtá náš první pohled na Mt. Stanley a Margheritu (nejvyšší vrchol). John Matte camp je pojmenován po prezidentovi horolezeckého sdružení Ugandy. Nachází se na travnatém svahu na břehu řeky Bujuku. Chata je třípokojová dřevěná bouda a opět nechybí i další bouda pro nosiče a gajdy. Kocháme se výhledy na Margheritu ozářenou odpoledním sluncem a diskutujeme, co uvaříme na našem benzínovém vařiči.


3. chata John Matte – chata Bujuku (6km, převýšení 630m)


Stezka vede na západ z tábora přes řeku Bujuku. Poprvé se setkáváme s druhem vysoké „sloní trávy“. Skákání z trsu na trs trávy je jediná možnost, jak se problému s bahnem vyhnout. I přesto se občas někdo ponoří až po stehna. Ben jako náš gajda kontroluje každý náš skok. Pokaždé, jakmile uklouzneme a svezeme se do bláta na nás pokřikuje : „Im sorry“. Je tak moc roztomilý, člověk vlastní vinou špatně šlápne a neudrží rovnováhu a gajda se omlouvá. To je milé. I když někdy mívá Ben veselejší náladu a při prozkoumávání terénu hůlkami, kde zkouší hloubku bahna nám pak ukazuje rádoby bezpečné místo. Ovšem jakmile na něj stoupnu, svezu se do bláta.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Člověk mu to nemůže mít za zlé, má z toho takovou radost, že nás tak škádlí. Naštěstí to nedělá často a naopak pomáhá najít bezpečná místa brodu. Nevím, jak nejlépe vystihnou konzistenci skupenství této africké blátivé břečky, ale napadá mě tzv. „blátotlačka“. Spíš prostě hustší konzistence, která nohu v holině pěkně uzavře a tak při vytahování z větších prohlubní většinou vyjíždí noha v ponožce a holinka zůstává nadále uvězněná v blátě. Po větším počtu km už na vytahování máme svůj grif a cesta probíhá plynule. Pravdou je, že existují výjimky, jako např. Mirka s Milanem, kteří se vzájemně přes močály přenášejí.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Dokážou to, ale vybalancovat a tak nám neposkytují žádnou veselejší příhodu. Proto tady v těch vysokohorských bažinách jsou největším bohatstvím holiny a trekové hole. Napříč rašeliništěm jsou občas umístěny dřevěné rošty, které nám vždy postup maximálně ulehčí. Chodníček nás přivádí k lake Bujuku a na dohled je i Bujuku hut. Chata se nachází v severovýchodním cípu jezera Bujuku a má několik místností s palandami. Je od ní úchvatný výhled na jezero a všechny okolní vrcholy. Za jasného dne je vidět Mt. Baker a Scot Elliot Pass.


4. chata Bujuku - chata Kitandara a chata Elena (4km, převýšení 390m, klesání 340m)


Od lake Bujuku lze vylézt přímo na Mt. Speke nebo na Mt. Stanley. Stezka vede po poměrně velkém zastrašujícím hřebeni a velice strmě stoupá. V sedle Scott Elliot vrcholová skupina vyráží směrem Elena, zatímco ostatní mířící do Kitandara začínají klesat. Stezka po plánovaném okruhu míří do nejvyššího bodu své trasy – průsmyku Scott Elliott (4372 m). My se od ní odkláníme ale část skupiny šlape k vysokohorské chatě Helen (4565 m). Jejich zítřejším cílem bude horolezecký výstup na nejvyšší horu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Jsou vyzbrojeni cepínem, mačkami a lany. Naše cesta do kempu Kitandara přechází většinou holé nebo mechem obrostlé balvany. Na chvíli nás z ugandského nebe poctí lednový deštíček a rázem se cesta po kamenech stává docela zrádnou a kluzkou. Nosiči nesoucí náklad vážící min. jednou až dvakrát tolik toho, co neseme my, nás vždy předbíhají v úsecích, kde sotva stojíme na nohou a udržujeme rovnováhu. Mají to prostě v nohách a s tím nákladem se pohybují opravdu bravurně. Jejich obutí většinou sestává z toho, co jim zanechali členové předešlých expedic a vzhledem k těžkosti terénu a opotřebovanosti materiálu jim občas vykukují z bot palce a paty.


Někdy jsou ty čouhající prsty z bot záměrné a vzniklé darem menšího páru bot než je prostě velikost chodidla. Pak se špička uřízne a nic nebrání jejímu použití, přesně v rámci hesla o darovaném koni. V této věci už mám svou logistiku vymyšlenou. Večer potají, když se gajdové a průvodci oplachují v řece, tipuji velikost chodidel pasující k mým botám, jelikož je lehké v téhle situaci udělat rozhodnutí a gajdům po skončení treku svoji obuv zanechat.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Tedy je to jen sledovací opatření, aby po obdarování nemusel příjemce uříznout špičku. Kitandara camp se nachází na břehu jezera Kitandara a snadno vyhraje soutěž tábora krásy. Prostor chaty je celkem malý a tak se na horní palandě zmáčkneme všichni pospolu. Potkáváme zde dva Evropany, kteří mají kromě nosiče i vlastního kuchaře a vůně z jeho kulinářského umění nám nyní proudí do našich hladových nozder. Nejsou úplně přátelští a vypadá to, že toho asi mají fyzicky dost a není jim úplně dobře. Když jsme vyřizovali permit pro tento okruh, kuchaře jsme ani nezvažovali to už nám přišlo hodně „masňácké“.


Vlastně je to i moje první cesta kde část mého nákladu táhne někdo jiný - můj nosič. Ale neměli jsme žádnou možnost volby, jelikož bez toho abychom zaměstnali nosiče, povolení prostě získat nejde. Na druhou stranu, pro místní je to často jediná možnost obživy. A pokud bychom táhli úplně vše jen na našich bedrech, kdoví kolik dní by nám pak cesta trvala.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

5. chata Kitandara - chata Guy Yeoman (5km, převýšení 250m, klesání 830m)


Z tábora stoupáme do příkrého svahu, abychom dosáhli Fresh Field Pass. Průsmyk je víc než ve čtyřtisícové nadmořské výšce a vypadá to že naši nosiči, tu výšku opravdu nesnáší úplně dobře. Zajímavé, ale je, jak je stačily předchozí výpravy už „zkazit“, protože přišli s tím, jestli bychom neměli ten prášek na bolest hlavy. No, možná to nebylo šetrné a etické, ale nedokázala jsem jim to odmítnout. A tak jsme sledovali, jak svými zářivě bílými zuby koušou růžový ibuprofen.


Ale průsmyk je nádherný, všechny skalní úseky jsou porostlé mechy všech možných barev. Jsou jich zde neskutečné koberce. Terén křížem krážem protíná množství malých vodních toků a jak je mech nasáklý vodou je neskutečně měkký a pružný a chůze na něm připomíná přískoky na trampolíně.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Moc zábavný úsek! Cestou na Guy Yoeman brodíme několik řek a celkem na morál slézáme množství skalních úseků. Optimistická předpověď gajdů, že jde o lehký úsek trvající max. 3-4 hodiny se ukázala trochu mylná. Na cestě jsme již 8 hodin a zapeklité úseky nás teprve čekají. Erya nás cestou učí jednotlivé ugandské výrazy a my zase jeho na oplátku po našem. Guy Yoeman už máme na dohled, ještě překonáme nějaká rašeliniště a jsme „doma“.


6. chata Guy Yeoman – chata Nyabitaba (6km, klesání 800m) – Nyakalegija (10km, klesání 1000m)


Poslední den treku vede z Guy Yoeman přes mokré bažinaté lesy, přes několik hřebenů do tkz. skalní oblasti. Zejména ve skalní oblasti Kichuchu jsou poměrně strmá a kluzká místa a stezka vede po proudu vody, která teče po kluzké skále dolů do propasti. Nervy drásající úsek!

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Ve spodním úseku byly strážci parku dokonce instalovány dřevěné schody, díky kterým je sestupová část o něco bezpečnější. Pokračujeme bambusovým lesem a klesáme k mostu Kicucu přes řeku Mubuku. Po hřebeni Nyabitaba se dostáváme do kempu Nyabitaba. Čekáme dvě hodinky na vrcholovou skupinku a společně s nimi sestupujeme do vesnice Nyakalengija. Naši gajdové a nosiči nás považují za nejveselejší skupinku, které zatím ukazovali cestu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Skládáme se dohromady na nějakou mimořádnou odměnu pro nosiče, ještě navíc k platu a našim gajdům dáváme dárky. Sundavám holiny a předávám je Eryovi, dokonce je opláchnu, aby byly zase bílé. Je evidentně nadšený a rozhodně to bude jediný Afričan s bílými holinami na kontinentu. Teď bude boss! Benovi dávám teleskopické hůlky a Charlesovi své prošlápnuté trekové boty.


Mají radost jako malé děti. Gajdové mají své rodiny dole ve vesnici, kde většina žije v hliněných nebo bambusových domcích. Dostáváme pozvání k nim do rodin a do vesnice, což způsobí, že je celá vesnice zase na nohou. Představují nám své manželky a děti, ukazují skromné příbytky. Všichni se zároveň chtějí pochlubit svými dárky a tak Erya nazouvá holiny, Ben si vykračuje se svými novými teleskopy a vypadá to, že radost je rozhodně upřímná. Na Bena a Charlese si bereme kontakty, jelikož vládnou angličtinou a na ředitelství parku mají „občas“ přistup k internetu.

Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

Charles navíc v Kampale studuje vysokou školu a tam nějaké ty „kompy“ taky mají. Slibujeme, že pokud někdo z našich přátel bude zvažovat cestu do Rwenzori, doporučíme, aby si vyžádal jako průvodce rozhodně naše nové přátele. Loučíme se plni zážitků, které už nám navždy budou připomínat toto mimořádné místo na planetě. Díky rozmanitosti a až bizarní velikosti rostlin připomínají Rwenzori nadpřirozený svět. Příroda tady překonala naši nejdivočejší fantazii. Kapradiny a lobélie stromového vzrůstu jen umocňují ten pocit, že jsme se ocitli snad na jiné planetě. Věříme, že právě pro svou obtížnou dostupnost mají Rwenzori šanci si tuhle divokou nedotčenou krásu zachovat.


Copyright © 2019 Lucie Plicová, Uganda Rwenzori

„WASINGGA NJAMBARA“ (Thank you guide)


182 zobrazení

©2020 by Lucias. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now