Kanárské ostrovy. Fuerteventura, Lanzarote a Lobos – tři ostrovy, tři úplně jiné světy

Lucie Plicová
4. 8.
Minut čtení: 4

Fuerteventura – ostrov, kde hlavní slovo má vítr

Na Fuerteventuře jsme pochopili, že místní předpověď počasí je vlastně zbytečná. Foukat bude. Otázkou je jen jestli hodně, nebo opravdu hodně. Ale právě ten vítr dává ostrovu jeho osobnost. Přesouvá duny, vytváří vlny, zvedá do vzduchu draky a občas má pocit, že by mohl odnést i vás.

Na první pohled působí Fuerteventura stroze. Nekonečné pláně, minimum zeleně a krajina, která jako by zapomněla, že existují stromy. Jenže čím déle se díváte, tím víc začnete objevovat její krásu. Barvy písku se mění každou hodinou, oceán hraje snad všemi odstíny modré a člověk má pocit, že prostoru kolem něj přibylo minimálně dvakrát tolik.

Corralejo – když obloha pořádá vlastní festival

Do Corraleja jsme přijeli zrovna ve chvíli, kdy se obloha proměnila v jedno velké divadlo. Festival draků není jen pár barevných létajících hraček. Nad hlavou vám plavou obří medúzy, chobotnice, ryby, piráti i podivné bytosti, u kterých si nejste úplně jistí, jestli představují umění nebo jen někomu uletěla fantazie. Kolem jsou duny, Atlantik a vítr, který celý tenhle cirkus drží ve vzduchu. Připadáte si jako dítě, které najednou zjistilo, že nebe může být mnohem zajímavější než zem.

Když jsem poprvé viděla duny v Corraleju, říkala jsem si, kdo sem přivezl kus Sahary. Ve skutečnosti je jejich příběh mnohem zajímavější. Nejde o pouštní písek, ale o miliony drobných úlomků korálů, lastur a mořských schránek, které oceán po tisíce let rozemlel na jemný bílý písek. Vítr pak udělal zbytek práce a vytvořil krajinu, která vypadá úplně jinak než zbytek Fuerteventury. A protože vítr tu pracuje prakticky každý den, žádná návštěva není stejná. Jen jedno zůstává jisté – domů si odvezete alespoň pár zrnek písku. Ať chcete, nebo ne.

Isla de Lobos – malý ostrov s velkými výhledy

Na Lobos se člověk nejezdí schovat před světem. Jezdí se tam nadechnout. Pár kilometrů od rušnější Fuerteventury leží kousek země, kde nejsou silnice, hotely ani spěch. Jen sopečné kameny, cesty vyšlapané větrem a oceán, který vás doprovází téměř na každém kroku.

Výstup na Montaña La Caldera není žádná himálajská expedice. Zato nahoře pochopíte, proč se tam jde. Vítr vám sice připomene, kdo je tady šéf, ale odměnou jsou výhledy, kvůli kterým člověk zapomene i na to, že ho trochu pálí lýtka.

Lanzarote – planeta, která omylem přistála v Atlantiku

Jestli Fuerteventura připomíná poušť, Lanzarote vypadá jako jiná planeta. Černá láva, rudé krátery, zelené laguny, silnice mizící mezi sopečnými poli a občas kaktusy, které mají pocit, že musí dorůst velikosti menší garáže. Na každém kilometru máte chuť zastavit auto, protože krajina se mění rychleji než playlist v rádiu. Jednou jedete mezi sopkami, za chvíli kolem vinic a o pár minut později stojíte na pláži s černým pískem.

A ano... samozřejmě jsme si našli i ten nejpichlavější kaktus na ostrově, kterého bylo potřeba se dotknout. Některé věci se zkrátka nemění.

Zelená laguna, černá pláž a rudé útesy

Kdyby mi někdo před cestou ukázal tuhle fotku a tvrdil, že je z jiné planety, asi bych mu věřila. Jenže tohle je Lanzarote. Ostrov, kde příroda očividně neznala slovo umírněnost. Černý sopečný písek, červené skály a zelená laguna El Golfo vytvářejí kombinaci barev, kterou by grafikovi nejspíš vrátili s poznámkou, že je to už trochu moc. A příroda? Ta jen pokrčí rameny a řekne: „Podrž mi lávu.“

El Golfo

Na Lanzarote se evidentně při rozdávání barev nikdo nedržel při zemi. Černá pláž? Máme. Červené útesy? Jasně. Zelená laguna? Proč ne. Chybí už jen modrý drak a člověk by měl pocit, že omylem vstoupil do fantasy filmu. Místo El Golfo je důkazem, že sopky nejsou jen o černé lávě. Umí vytvořit krajinu, která vás nutí zastavovat každých pár metrů se slovy: „Počkej… tohle musím vyfotit!“

Fotografové prý honí světlo. Já občas honím i Míšu. Poprvé jsme přijely, když bylo zataženo, a já jsem okamžitě věděla, že tohle není finální verze Lanzarote. Takže jsme se sem vrátily ještě jednou. Když se mraky rozestoupily, laguna se rozzářila takovou zelenou, že jsem měla pocit, jako by někdo zvýšil sytost barev přímo v přírodě. A přesně kvůli těmhle chvílím stojí za to být občas trochu posedlá.

Popcorn Beach – příroda má smysl pro humor

Když vám někdo řekne, že existuje pláž plná popcornu, automaticky čekáte nějakou turistickou atrakci. Jenže tady opravdu leží po zemi tisíce bílých "křupek". Nejsou z kina, ale z moře. Ve skutečnosti jde o zkamenělou červenou řasu, kterou oceán roky omílal o lávové pobřeží, až získala svůj typický tvar.

Vypadá to neuvěřitelně. A člověk si znovu uvědomí, že příroda má mnohem lepší fantazii než většina architektů.

Las Peñitas – tam, kde se člověk cítí maličký

Údolí Las Peñitas je přesně ten typ místa, kde si uvědomíte, jak neuvěřitelně umí příroda modelovat krajinu.

Skály připomínají kulisy z westernu, vítr je trpělivě brousí už tisíce let a člověk mezi nimi jen tiše prochází. Pak najednou objevíte skalní oblouk, černou pláž Ajuy nebo nekonečné výhledy do okolních kopců a říkáte si, že na jednom ostrově by tolik různých krajin vlastně vůbec nemělo být možné.

Fuerteventura a vítr jako životní styl

Na konci jsme pochopili jednu věc. Na Fuerteventuře není vítr překážkou. Je součástí života. Díky němu sem míří surfaři, kiteři i wing foileři z celého světa. Vypadá to trochu jako kombinace létání, surfování a řízeného šílenství. Chvíli stojíte na pláži a říkáte si, že to musí být jednoduché. Pak přijde poryv větru a pochopíte, že z bezpečné vzdálenosti to vypadá mnohem snadněji. A možná právě proto jsme si ten ostrov zamilovali. Nehraje si na dokonalost. Je syrový, větrný, někdy drsný, ale o to opravdovější.