Lidé mají často pocit, že vidět lvy a slony mohou tak maximálně na kanále National Geographic nebo v zoologické zahradě. Vydat se na safari a nezadlužit se do konce života je s trochou úsilí a hroší kůží pro smlouvání v Africe možné. Jelikož v posledních měsících se nám podařilo ulovit výhodné letenky do Tanzanie, určitě jsme nemohli zůstat jen u prozkoumávání zanzibarského ostrova koření.
Jeli jsme poznat opravdovou Afriku do vnitrozemí. Lvi, sloni, žirafy, Masajové a spousta dalšího Vás za pár kaček okouzlí ve vesnici Mikumi, kde se nachází i stejnojmenný národní park. Vyrazit na africké safari a pak si odpočinout u moře, to je kombinace, které málokdo odolá, zvlášť když u nás se nyní slunce ukáže jednou týdně a jediným zdrojem tepla je radiátor.
Za hubičku nebo za tisíce dolarů?
Jako všude na světě, existuje i tady pohodlná – dražší, a méně pohodlná varianta cestování. Ve výchozím bodě, ve městě Dar es Salaam si můžete zařídit auto i s řidičem, což je jednoznačně super možnost, pokud nemusíte počítat každou korunu. Pokud jste odvážní, můžete vynechat službu řidiče. Ceny jsou různé. Záleží na období v roce i na tom, jak dobře umíte smlouvat.
A v Africe musíte smlouvat vždy a všude. Navíc bílí turisté jsou pro domácí chodící pytle dolarů a o to víc si na vás budou chtít přilepšit. Ale vzhledem k tomu, v jakých podmínkách žijí, je to skoro až pochopitelné. Nicméně nějaký slušný džíp, který vydrží místní rozbité cesty, se dá sehnat za zhruba 40 dolarů na den.
Pokud máte trochu hlouběji do kapsy, a nebojíte se zažít trochu dobrodružství, určitě využijte místní meziměstské autobusy. Z Daru do Mikumi jich jede hned několik za den. Ať už v Daru bydlíte v hotelu nebo přes Airbnb, určitě někoho poproste, aby vám jízdenku koupil předem. Protože, až uvidíte chaos, který na autobusové stanici panuje, bude to laskavost k nezaplacení. A poproste si o autobus vyšší třídy. Pokud tedy nechcete, aby vaše spolusedící byla koza nebo slepice. I za tu „luxusní“ třídu zaplatíte v přepočtu maximálně 200 Kč. Odhadovaný čas cesty jsou čtyři hodiny, ale reálně to nikdy netrvá méně než šest.
Cestujeme po ostrově Zanzibar a proto volíme jednoznačně Mikumi, jelikož tento Národní park je nejbližším parkem z tanzanského města Dar es Saalamu, kam za 35 dolarů plujeme trajektem ze Stone Townu (Zanzibar city). Není to Ngorongoro ani Serengeti, ale uvidíme téměř identická zvířata, navíc bez turistických návalů a za zlomek ceny. Už máme smlouvání dost a tak kontaktujeme přes český web africkou agenturu s autem i řidičem. V ceně kterou platíme usmlouváme dopravu, vstup do parku, cenu trajektu, ubytování i jídlo na začátku a na konci dne.
Slušný poměr ceny v rámci kvality a výkonu. Malý háček se ukazuje hned první den, kdy ve složení Marcel, Mirka, Míla, Matěj, Jirka, Péťa a já čekáme v přístavišti Stone Town na Zanzibaru na našeho řidiče Mohameda. Trajekt na pevninu do Daru odplouvá v 7 ráno a lodní lístky už máme vyřízené z předchozího dne. Hned jak Mohamed dorazí, sděluje nám, že mu zemřela babička a že nás na druhé straně na trajektu předá dalšímu řidiči.
Nespatřujeme v tom žádný problém a tak nastupujeme na houpající se loď. Moře není úplně klidné a místní personál rozdává cestujícím papírové pytlíky na zvracení. Z naší skupinky je naštěstí nikdo nemusí použít. Trochu houpání a hurá jsme na pevnině v Dar es Saalam.
Klasická situace na kterou jsme dávno navyklí, pořádá se na nás lov jako na kořist pro taxikáře. Držíme pozice a potkáváme se s naším novým řidičem Amanim. Na mysli mě vytane memo technická pomůcka, jak určitě nezapomenu jeho jméno - módní návrhář Giorgio Armani, Nasedáme do terénního jeepu.
Několikahodinová cesta je naprosto úmorná. Přední sedadlo vedle řidiče zaručuje sice zajímavou konverzaci s Amanim, ale také blízkost roztopeného motoru, který přidává teplotu i těm 33 stupňům, které panují venku. Hořím, vařím se, ale nedávám nic znát a modlím se ať už je cesta u konce. Tyhle malicherné pocity jsou rázem pryč, když vjíždíme do oblasti národního parku. Zdaleka nejsme v jeho srdci, ale přes silnici si to štrádují žirafy a opice a hned u silnice spatřujeme slony a obrovská stáda antilop. Magická podívaná a to jsme teprve na příjezdové silnici do parku.
Kde složit hlavu
Jestli nepřijedete do Mikumi pozdě v noci, určitě není třeba si nocleh rezervovat dopředu. Na internetu je navíc jen zlomek toho, co je k dispozici a většinou jde o dražší hotely. Ve vesnici najdete několik desítek motelů, hostelů a kempů za super ceny. Pokud si nějaké ubytování vyhlídnete předem na internetu, určitě řekněte jeho název řidiči při nástupu. S trochou štěstí vás pochopí a vysadí přímo před ním.
Přes Mikumi totiž vede prakticky jen jedna velká cesta, kolem které jsou ubytovny postaveny. My jsme třeba narazili na Morio Motel, který má dvoulůžkové pokoje od cca 20 dolarů na noc. Budete mít vlastní koupelnu, restauraci naproti recepci a venkovní bazén. Není to Hilton, ale poměr cena a kvalita je slušný.
Návštěvu parku si můžete ponechat čistě ve vaší režii, pokud máte dobré auto a hodně odvahy. Je ale dost možné, že přijdete o spoustu zážitků. Nejen proto, že se jako šofér nebudete moct plnohodnotně kochat okolím, ale hlavně proto, že vám mnoho věcí, které zná jen průvodce, může uniknout. Navíc můžete snadno zabloudit. V místě, kde budete nocovat, se zeptejte na možnosti výletů. Všude budou ochotni vám to zařídit. A když se vám nebude líbit cena, jednoduše můžete smlouvat, nebo jít o dům dál. Určitě ale nechoďte nad sto dolarů na osobu za celodenní výlet. U hlavní brány totiž ještě zaplatíte vstupní poplatek 35 dolarů na osobu.
Národní park Mikumi
Park Mikumi se nachází v oblasti Morogoro. S rozlohou 3 230 km2 se jedná o čtvrtý největší park v Tanzanii. Na jihu navazuje na rezervaci Selous Game Reserve, se kterou vytváří jeden ekosystém, kterého využívají migrující zvířata mezi oběma oblastmi. Silnice, která protíná park ho dělí na dvě části. Jednu část tvoří otevřené a travnaté savany porostlé baobaby, akáciemi, tamarindy a některými vzácnými palmami, druhou část tvoří velkolepé skalní útvary hor Rubeho a Uluguru. Přirozenou dominantu parku tvoří řeka Mkata.
V národním parku Mikumi žijí sloni, žirafy, buvoly, zebry, pakoně, lvi, levharti, psi, různé druhy antilop, přímorožce a mnoho dalších zvířat. Na severu jsou i dvě napajedla, kde je možné spatřit hrochy. Svůj domov zde má také několik set druhů ptáků.
Národní park Mikumi je jednou z chráněných oblastí, které se nacházejí v jižní části země, nedaleko břehů Indického oceánu a byl založen v roce 1964. Prošel několika změnami poté, co byl označen jako národní park. Začal jako malá obora do roku 1975, kdy bylo do parku přidáno více pozemků z jižní i severní strany. V současné době je park 4. největším národním parkem v Tanzanii.
Kdy navštívit národní park Mikumi
Pozorování divoké zvěře v národním parku Mikumi je možné po celý rok, ale nejlepší čas je od konce června do října (období sucha). V této době je vegetace menší a zvířata se v ní tak snadno neschovají. Zvířata se také shromažďují kolem napajedel kde je snadnější je najít ve větších koncentracích. Konec období sucha (září a říjen) je obzvláště zajímavý, protože velká stáda zvířat přicházejí pít k posledním zdrojům vody.
V období, kdy je více srážek (od listopadu do května) je park zelenější a tráva vyšší. V parku se vyskytuje hodně ptáků. Některé cesty mohou být hůře sjízdné. V tomto období je méně turistů.
Počasí v parku Mikumi
Tanzanie je mírně pod rovníkem na jižní polokouli. To znamená, že v našich letních měsících (červenec, srpen) je v Tanzanii „zima“. Naopak v našich zimních měsících (leden, únor) je v Tanzanii léto. Suché období je od června do října. V tomto období jsou i příjemnější okolní teploty. Srážkové období je od prosince do dubna. Ani ve srážkovém období neprší celý den a na safari se dá vyrazit. Květen a listopad se dají považovat za přechodové měsíce.
Masajové, tradice (ne)poskvrněné civilizací
Ostřílení cestovatelé považují Masaje za „zkažené“ západní civilizací. Turisti, přijíždějící do přímořských letovisek ve skupinách sestavených cestovkami, je obdivují jako „kulturní dědictví z doby kamenné“.
My cestu do masajské vesnice původně neplánovali. nakonec ale pro mě byla jedním z nejrozporuplnějších zážitků z Tanzánie. Hrdý masajský národ přišel ze severu a podmanil si zemi, kde jsou lvi. A my měli možnost se u něj doma trochu porozhlédnout.
Jak Masajové pronikají do moderního světa, tak západní kultura poznává je
O masajských tradicích a zvycích má povědomí téměř každý, ale málokdo dokáže určit, kde je hranice mezi skutečností a fantazií. K Masajům neodmyslitelně patří typické tance, při kterých muži vyskakují z místa až metr vysoko. Hofmannová ve své knize několikrát líčí „vzrušující podívanou“. A nutno říct, že má tohle křepčení skutečně něco do sebe; obzvlášť obdivuhodná je originální muzika, kterou si k tanci Masajové sami zpívají. Příběh lásky krásného Masaje a blonďaté Švýcarky obletěl kdysi svět. Vzpomínky na to, jak je pro Evropanku těžké žít v jí neznámé africké kultuře, tehdy sepsala Corinne Hofmannová. „Na pobyt tam mě připravilo skromné dětství,“ říká ta, jíž sňatek s válečníkem z čarokrásné savany vynesl druhé jméno: Bílá Masajka.
Zajímavé jsou informace o životě masajských mužů. Z dětí se stanou bojovníci (tzv. Morani), jimiž jsou až do svatby. Pořídit si ženu není zrovna jednoduché, mladíci ji musí u rodičů vyplatit až několika kravami, což je u Masajů poměrně tučná suma. Bojovníci mají za úkol střežit vesničku před nástrahami světa. Pokud se zrovna neperou s příslušníky jiného kmene, chrání sousedy před divokými zvířaty. Někdy totiž nestačí opevnit shluk chýší barikádou z roští. Když nehrozí přímé nebezpečí lidem, klimbajícím u planoucích ohňů, pak dobytku určitě.
Zkouška ohněm
S dospělostí přichází zodpovědnost. Nebo tak tomu alespoň po staletí bylo. Ačkoli pro nás dneska představují osmnácté narozeniny prakticky jen oficiální povolenku k požívání alkoholu a řízení dopravních prostředků, jsou na světě pořád místa, kde taková „vyspělost“ neplatí. Zatímco nám vykachlíčkovali rodiče příjemnou cestu až ke zkouškám "dospělosti", Masaje posílají pro důkaz vyspělosti v patnácti. A nedokazuje se to vůbec snadno.
Mladému Masajovi je provedena obřízka. Pak se zahalí do černého, pomaluje si obličej bílými ornamenty a vydá se do buše. Tam musí strávit nějaký čas a… přežít. Těmto hochům na půl cesty mezi chlapectvím a mužstvím se říká Sikoliové. Spí v přírodě mimo vesnici, čelí nebezpečné divoké zvěři a jí jen to, co si sami uloví.
Z povzdáli sleduju typický masajský tanec s výskoky a smiřuji se s tím, že jde čistě o turistickou podívanou. Než se ale stačím probrat tímhle labyrintem smíšených pocitů, uvědomím si, jak úžasné tohle představení vlastně je. Od myšlenek mě odvádí předání fotbalových merun těmto mladým "bojovníkům". Mirka s Mílou vzali s sebou i pumpičku, ať je to kompletní. Většina masajských mužů nenápadně mizí a ve stínu akácií začíná pravý fotbalový mač. Tohle rozhodně není strojené.
Co se píše v knihách
Masajové pocházejí z údolí řeky Nil v Jižním Súdánu, odkud začali putovat v roce 1000 n.l. směrem na jih. Od nepaměti byli pastevci, obávaní bojovníci a lovci. Vedli svá početná stáda africkou divočinou a bojovali s okolními kmeny, převážně s bantuskými ze západu. V polovině 19. století obývali velkou část východní Afriky od Viktoriina jezera po Indický oceán a většina se usídlila v Rift Valley. Od konce devatenáctého století odolávali agresivním vojskům britských kolonizátorů. Kolují historky o dvou udatných náčelnících, podle kterých jsou pojmenovány dva nejvyšší vrcholy hory Mt. Keňa. Britové zažívali horké časy a přišli o velké množství vojáků.
Masajové byli postupně odsunuti do rozsáhlých savan hraniční oblasti Keni a Tanzánie. Na jejich území později vznikly Národní parky a byli donuceni přestat s lovem. Žijí zde na omezeném prostoru poblíž vodního zdroje a pasou svá početná stáda. V sušších oblastech jim vláda vyhloubila studny. Usedlý způsob života a zakázaný lov jim změnil priority. Někteří dostali práci jako stopaři a správci parku, jiní se napojili na rostoucí turistický ruch.
Za usmlouvanou sumu předvádí tance, zpěvy, nechají nahlédnout do svých domovů a povypráví o kultuře. Mladí převážně touží po vzdělání a životě ve městě. Mobilní telefony kontrastují s hliněnými chýšemi. Není tomu tak ale všude, v odlehlejších končinách se stále snaží žít podle dávných obyčejů.
Brzy ráno, ještě za tmy nasedáme do otevřeného jeepu, posilněni silnou kávou vyrážíme na ten nejafričtější zážitek – safari. Po nekonečné noci plné neznámých zvuků, které pronikaly skrz zdi našeho bungalovu a téměř nám nedovolily usnout, nás vítá probouzející se buš. Cítíme chladný ranní vzduch, který slibuje vysokou aktivitu zvířat, a na obzoru budeme snad brzo sledovat, jak se probouzí oranžové slunce. Amani, který není ozbrojený puškou, jako ostatní rangeri, vypráví své příběhy s divokými zvířaty a my trneme kdy vysloví to podmanivé: "lions".
Začíná to pravé safari. Lev nás s největší pravděpodobností už chvíli sleduje... Uvidíme i my jeho? Projíždíme korytem vyschlé řeky, sledujeme jeho stopy a nakonec odpoledne máme štěstí. Lev se objevuje jen několik metrů od nás.... dech beroucí pohled na mladý par lva a lvice, odpočívající pod keřem. I takhle může vypadat den v Africe.
Poslední den ráno vyrážíme všichni stejným autem zpět do Dar es Salaam, pak trajektem do Zanzibar city. Cesta je znovu naprosto úmorná, ale všichni dorazíme do přístavu včas na loď s odjezdem 17 hodin. Až doteď vše šlapalo dle plánu, ale nyní v přístavu věci nabývají na dramatičnosti. Řidič, ke kterému jsme přesedli od Amaniho nám sděluje, že pro nás nemá lodní lístky, které jsme zaplatili. Kolem nás stále krouží všudy přítomni naháněči taxíků, oříšků, vody a všeho, co si jen představit. Je to vysilující, nepřehledné a přesně to pravé africké dění.
Řidič se dožaduje dalších dvě stě padesáti amerických dolarů za nové zpáteční lodní lístky. Je nám jasné, že pokud opustíme jeep, neuvidíme už ani vychytralého řidiče ani lodní lístky. Snažíme se kontaktovat našeho milého Amaniho a zároveň kontakt agentury. Je to poměrně chaos, všichni se překřikují. Náš řidič má najednou další dva "kumpány", kteří se do nás pouštějí. Děláme dohodu že jim rozhodně žádnou hotovost do ruky nedáme a jediné na co přistupujeme je nový nákup lodních (již jednou zaplacených) lístků na trajekt zpět do Zanzibar city na naši kreditní kartu. To nám sice nyní zvedne náklady, ale umožní vymáhat částku zpětně po agentuře. MOŽNÁ.
Situaci vyostřuje maličko i skutečnost, že druhý den ráno nám letí letadlo do Evropy a my se prostě potřebuje přes to moře dostat včas. Trvá to pár desítek minut, ale nakonec máme i lístky i provedenou platbu na terminálu. Je skoro sedmnáct hodin. Pět minut do odjezdu trajektu. Přichvátneme a nakonec všichni i s našimi věcmi sedíme na palubě. Zázrak, kterému jsme malinko pomohli. Ještě z lodi se nám daří "chytit" kontakt z agentury, po komunikační přestřelce chybu uznávají. Slibují že na druhém břehu bude čekat Mohamed s částkou za trajekt v tanzánských šilincích. V přepočtu z dolarů je to 500. 000 TZS. Půl miliónu za jeden večer fakt neutratíme... Následuje další argumentace pro navrácení částky v dolarech. Neuvěřitelné, WhatsApp a Wi-fi na trajektu nám umožnili situaci dostat pod kontrolu během doby, co trajekt plul po vlnách Indického oceánu.
Přistáváme a vystupujeme opět na zanzibarskou pevninu. Mohamed opravdu v přístavu čeká a vše vypořádá. Vlastně to bylo jen malé dobrodružství, kterým prostě tyhle cesty mimo komfortní zónu musí být okořeněny. A jako obvykle vše dobře dopadlo.
Poslední den na Zanzibaru, ach jo...
Nezapomenutelná snídaně na terase hotelu (s cenovou chybou na Booking) u Indického oceánu. Chtělo by to ještě pár dnů na ostrově a bylo by to pěkné v klidu, jak říkají ve svahilštině pole pole. Myslím na to, jak tuhle teorii, nikam nespěchat, budu "držet" v práci na projektu až se vrátím. Úsměvné...
Po snídani vyrážíme na Darajani Market, nasát naposled atmosféru a nakoupit nějaké dárečky domů. Je brzy ráno a město se probouzí, naše rychlá chůze v poloprázdných ulicích města Zanzibar city všechny děsí. Působíme pro místní nevídanou podívanou na spěchající bílé tváře. Je to krásný, upřímně to nechápou. Volají na nás "Pole pole". Tady nikdo nezrychluje chůzi, nikdo nespěchá, NIKDY. Na ostrově Zanzibar má vše svůj čas a místní rozhodně neztrácejí energii spěchem. Naše putování po Zanzibaru, je ale už jiný příběh: https://www.zkomfortnizony.cz/post/zanzibar-ráj-na-zemi-kde-je-všechno-hakuna-matata
Hakuna Matata, ta dvě slovíčka zněj. Hakuna Matata není nápad zlej. Vše, co tě trápí, rychle za hlavu dej. Hakuna Matata.