Přechod Rychlebských hor a Kralického Sněžníku je romantika a zároveň poslední opravdová zapomenutá horská divočina u nás.
Aladin i Norové hlásí totální bouřky a srážky. Na Olomoucku jsou záplavy, operátor v oblasti Jeseníku a Bílé Vody nám posílá v průběhu výstupu na Borůvkovou horu varování s textem ať oblast raději opustíme... Přesto vyrážíme. Jak řekla Věrka: "Když svítí sluníčko, umí bivakovat každej!"
Rychlebské hory patří k našim nejodlehlejším a nejhůře přístupným pohořím, přechod hlavní hřebenovky po česko-polské hranici pro vás bude zcela jistě nezapomenutelným zážitkem. Nejvíce asi proto, že člověk je tady odkázán jen sám na sebe a vše potřebné pro pobyt v přírodě si musí vzít minimálně na tři dny s sebou. U nás už žádné jiné takovéto hory nejsou. Není divu, že právě na těchto místech se před rokem 1989 setkávali čeští a polští disidenti.
Rychlebské hory se často přiřazují k Jeseníkům, ve skutečnosti je to však samostatné pohoří, které vyplňuje jihozápadní okraj javornického výběžku ve Slezsku. Hlavní hřbet se táhne směrem na severozápad od Ramzovského sedla a tvoří hranici mezi Českem a Polskem. Není tomu tak dávno, co tady dávaly lišky dobrou noc, časy se však mění a také do zapomenutých a zapadlých Rychlebských hor začínají pozvolna pronikat turisté. Zásluhu na tom má hlavně postavení rozhledny na Borůvkové hoře a bezproblémová prostupnost státních hranic. Navzdory tomu však přechod hlavní hřebenovky Rychlebek symbolizuje především samota, ticho a absence komerční turistiky.
V Bílé Vodě vznikla česko-polská hranice
Bílá Voda je pozoruhodná vesnice, dříve spíše městečko, která stojí za vidění. Leží v nejsevernější výspě českého Slezska a v podstatě ze tří stran ji obklopuje státní hranice. Jen málokdo by tu očekával pozoruhodný architektonický komplex tvořený kostelem, pozdně barokní stavbou a několika cennými sochami. Nad obcí dokonce objevíte i zámek, sloužící jako psychiatrická léčebna. Jak symbolické, že naše putování začíná právě zde.
Bílá Voda se roku 1742 významně zapsala do evropských dějin. Právě tady byl totiž podepsán protokol mezi Pruskem a Rakouskem o úpravě hranic po skončené válce o rakouské dědictví. Na základě tohoto protokolu přišly české země na úkor Pruska o Kladsko a převážnou část Slezska.
Hranice zde vytyčené platí dodnes, byť už ne mezi Rakouskem a Pruskem, ale Českem a Polskem. A právě po této státní hranici se ubírá i trasa hřebenovky Rychlebských hor. Dlouhých 9 km nenáročného, ale vytrvalého stoupání po červené značce vás z Bílé Vody dovede na vrchol Borůvkové hory, vysoké 899 metrů. Její plochý masiv patří k dominantám Rychlebských hor a jméno odpovídá realitě. Borůvek zde v druhé polovině léta dozrávají opravdu tuny. Ještě donedávna sem skoro nikdo nechodil, před rokem 1989 se tu setkávali čeští a polští disidenti. Od roku 2006 však nastala velká změna a na vrcholu Borůvkové hory vyrostla nová rozhledna s turistickou útulnou. Rozhled z 24 metrů vysoké, dřevem obedněné válcové věže stojí opravdu za to. Přes Kladsko dohlédnete až do Krkonoš na Sněžku, Orlické hory, Broumovské stěny i Králický Sněžník spatříte z úplně opačné strany. Samozřejmě jsou vidět také Jeseníky s Pradědem. Z Borůvkové hory následují dvě varianty dalšího pochodu. První vede po modré dolů kolem poutní kaple a pramene zázračné vody do vesnice Travná a následně opět vzhůru po loukách na horní konec vesnice Zálesí ke státní hranici. Ze Zálesí je nejlepší pokračovat po české modré na vrch Koníček a Černý kout, kde opět narazíte na tabule informující o setkávání disidentů a pašování nelegálních tiskovin za socialismu.
Z Černého koutu klesá česká modrá značka hluboko do údolí, snazší je proto pokračovat po polské zelené, která se drží hřebene. Procházíte právě místy, kde vás obklopují lesní porosty prostoupené tichem. Po delší době se les otevře až v bývalé osadě Hraničky.
Zaniklá osada Hraničky, nejhezčí tábořiště celých Rychleb
Kdysi tam stávala kvetoucí horská vesnice. Dnes z ní zbyl na hřebeni Rychlebských hor v Olomouckém kraji jen jeden dům a starý kříž. Přesto má horská louka uprostřed pohraničního hřebene, na které osada Hraničky stávala, nejen pohnutou historii, ale i neopakovatelný půvab. Rychlebské hory rozkládající se od nejsevernějšího bodu českého Slezska až po Kladské sedlo patří k dosud neobjeveným horským krajům. Tato zalesněná hradba nese nejen státní hranici, ale také osud mnoha vysídlených osad, které po válce zmizely z mapy. A to je i případ Hraniček.
Po válce z nich byli odsunuti téměř všichni obyvatelé, neboť Hraničky byly ryze německy mluvící vsí. Noví osadníci však do hor nechtěli, a tak osada pomalu chátrala. Noví obyvatelé zdejšího kraje si do zdejších domů jezdili pro materiál a i další věci, které se jim hodily. Na počátku 60. let dokonali dílo zkázy armádní ženisté, kteří zbylé stavby vyhodili do povětří. Mezi nimi i zdejší kostel, který dnes připomíná už jen dřevěný kříž.
Místní lidé prodávali „horské zlato“
Hraničky byly přitom před válkou docela malebnou vesnicí. Prozrazují to nejen dobové fotografie, ale také staré letopisy. Osada byla poprvé zmíněna v historických materiálech v roce 1785, což je sice poměrně pozdě, ale na osadu ležící v nadmořské výšce téměř 700 metrů je to úctyhodný věk. Díky poloze obce přímo na hranicích s tehdejším Pruskem zde kvetlo pašeráctví. I oficiální pohraniční styk však existoval. Na cestě přes dnešní Gieraltovské sedlo stávala celnice a hned vedle ní hospoda. Obyvatelé z dnešního Gieraltova i z městečka Stronie Śląskie rádi přicházeli na jesenickou stranu hor na zábavy nebo jen na nedělní posezení.
Počet obyvatel Hraniček nebyl nijak velký. Nejvíce zde kolem roku 1860 žilo asi 260 osadníků. Po válce zde sice stálo 43 domů, v nich však nezůstal nikdo.
Rozsáhlé louky plné vzácných rostlin, průzračně čistá voda zdejšího pramene i artefakty, které sem v poslední době umisťují umělci, lákají stále více návštěvníků. Když se však večer setmí, z opuštěných zřícenin domů promlouvají osudy těch, kteří se zde narodili, a nebylo jim souzeno zde zemřít. Je to zvláštní směsice půvabu a zasmušilosti místa, kde vás z pěti metrů sleduje kuna a dává jasně najevo, že jediným stálým obyvatelem tohoto kraje je teď ona. I takové jsou Hraničky.
Dále stoupá červená značka pod vrch Špičák, kde začíná žlutě značený, poměrně členitý a náročný úsek hřebenovky Rychlebských hor. Krátká výhledová odbočka vede na vrchol Špičáku, ten však v posledních letech zarostl mladým lesem a není z něj nic vidět. Les pohlcuje i ostatní vrcholky včetně překrásné 889 m vysoké Kovadliny, z níž je však stále ještě hezký výhled na celé pásmo severní části pohoří s dominující Borůvkovou horou. Dlouhý a táhlý výstup o délce téměř 3 km vede na nejvyšší horu Smrk (1 125 m), kde se ostře lomí státní hranice. Velký hraniční kámen tady označuje styk tří dávných panství , dnes území Moravy, Slezska a Polska. Kříží se zde několik turistických tras a nabízejí se další směry, kudy se vydat dál.
Klikatící se hranicí do Kladského sedla
Nechcete-li zvolit ústup z hor do civilizace, držte se i nadále státní hranice. Střídavě lesem, po pasekách a kolem drobných skalek dojdete k vrchu Brousek (1 116 m) s malým suťovým polem a výhledem na Králický Sněžník. Další tisícovka Travná hora (1 125 m) s vrstevnatou skálou se díky své rozsáhlé vrcholové plošině velmi podobá Smrku. Dokonce panovaly donedávna pochybnosti, zda-li je Smrk skutečně v Rychlebských horách nejvyšší. Nejnovější přesná měření pomocí moderních přístrojů však jeho prvenství potvrdila.
Z Travné hory terén pozvolna klesá až k místu, kde se státní hranice opět ostře lomí o 90 stupňů a směřuje doprava na sever. První lesní odbočka vlevo vás kolem rozcestí Palaš dovede po necelém kilometru k turistické chatě Paprsek
Pokud by vás však putování podél patníků liduprázdnou hřebenovkou neunavilo a chtěli byste mít Rychlebské hory absolvované v celé délce, pak neváhejte pokračovat dál. Kolem přírodní rezervace Puscza Snieźnej Białky, která chrání původní pralesovité porosty Rychlebských hor, dojdete na Polskou horu neboli Rudawiec (1 105 m) s hezkým výhledem. Zde narazíte na polskou zelenou, která vás po asi 7 kilometrech dovede k silnici na Kladské sedlo, kde hřebenovka Rychlebských hor končí a navazuje na ni masív Králického Sněžníku.
Na vrchol Králického Sněžníku
Králický Sněžník, je nejvyšší vrchol (1424 metrů) stejnojmenného pohoří, třetího nejvyššího v České republice, nacházejícího se na státní hranici s Polskem, v délce zhruba 16 km táhnoucí se od města Králíky po Kladské sedlo. Ale to už je jiný příběh.
Symbolem Králického Sněžníku (1 424 m) je žulová soška slůněte, stojící poblíž základů bývalé Liechtensteinovy chaty a pramene řeky Moravy kousek pod vrcholkem. V roce 1932 ji zde vztyčili členové skupiny Prager Secession, která ve dvacátých letech 20. století usilovala o kulturní sblížení Čechů a Němců. Z místa, kde stojí, dohlédnete na dva nejvyšší body naší země – přirozený, tedy vrchol Sněžky (1 602 m), a umělý, který představuje špička vysílače na nejvyšší hoře Moravy, na Pradědu (1 638 m).
PS. Králický Sněžník je samozřejmě i top vrchol pro skialpové tůry.