Štafetový běh pro 12 členné týmy ze Šumavy do Prahy vedouci nejkrásnějšími místy jižních a středních Čech.
Je pondělí, den po doběhu do cíle a já mám myšlenky ještě na Šumavě. Měla jsem nápad, že poběžíme Vltava Run, štafetový běh kopírující od pramene k ústí řeku Vltavu. Dvanáct lidí na střídačku, za víkend celkem přes 360 km. To, že půjde o netradiční běžecký zážitek, na který budeme s nadšením vzpomínat, jsme nepochybovali od první chvíle. Vždyť právě týmový běh rozmanitou českou krajinou, sdílení radosti se spoluběžci a trocha dobrodružství jsou přesně ty důvody, kvůli kterým si člověk neváhá sáhnout až téměř na dno svých sil.
Bylo třeba postavit tým a vybrat jeho jméno. Kamarádi běžci se nadchli okamžitě, kolegy v práci bylo třeba trochu namotivovat. Někteří z nich neběhali nikdy, někteří neměli tenisky. Přesto jsme v sobotu byli všichni společně před startovní páskou na Zadově. Favoritem týmu se stalo jméno „Je to v hlavě“, které strčilo do kapsy „Ležíme nebo běžíme“. Náš tandem byl rozmanitý, složený z mých přátel a kolegů. Ivča, s kterou jsme se na 24hodinovém závodě na Olešné předháněli na in linech, se ukázala jako zkušená běžecká koučka a vnášela svým přístupem pohodu a nadšení.
Pája svou veselostí rozesmávala všechny ostatní. Obě jako maminky malých prcků se nejvíce těšily, jak se noc před závodem dobře vyspí. Jarda, jako jediný z nás před startem trénoval největší objemy a byl ochotný běžet jakýkoliv úsek. Takoví běžci byli pro mne, jako organizátora zlatá volba. Závoďačka z orientačních běhů Iveta, byla pro můj užší výběr dokonalá. Michal, o kterého jsme se nejvíce báli kvůli jeho potížím se srdíčkem, neváhal „obětovat" 3 víkendy před závodem, aby si své úseky do detailu prohlédl a proběhl.
Petr ukázal svou sílu a připravenost tím, že si víkend před Šumavou střihnul jen tak Pražský maraton. Rosťa, kterého znali jen kluci, nám nádherně zkrátil celkové časy. Prostě intervalový tréning. Filip zvládal rolí více a tak jako řidič a běžec zároveň podal neskutečný výkon. Benjamínek David se ukázal jako nejlepší komunikační spojka a také jako další nositel rychlosti. Další David v týmu nás rovněž hodně zrychloval a při té všemožné logistice od začátku registrace až po start, mě byl velkou psychickou podporou. A nakonec i Martin, který během ledna až května pořád nacházel důvody, proč závod nezvládne, podal perfektní výkony.
Na start 360 kilometrů dlouhého štafetového závodu ze Šumavy do Prahy se postavilo 250 týmů, kteří měli stejný cíl, přežít a dostat se do uzavření trasy až na náplavku do Braníka. Pátek večer trávíme už na místě startu a penzion sdílíme s kolegy běžci z týmu „Bozi nestárnou“. Sobota sedm ráno Šumava.Nelibá píseň střešního okna, na které ještě včera dopadal nepřestávající déšť, je pryč. START, první běžec na trati, první úsek, první pocity a emoce. Během těchto desítek kilometrů člověk pozná bolest, vůli, nadšení, ale také fair play.
Tento závod dokázal z tak individuálního sportu, jakým běh je, udělat týmovou akci neuvěřitelných rozměrů. Vždyť přeci nejde nedoběhnout, když víte, že tam někde vepředu na vás někdo i ve tři ráno čeká, aby vám ulehčil a vzal si ten prokletý GPS lokátor a štafetový kolík v jednom. Neustálé cestování autem na další předávku a žádná možnost si odpočinout Vám vezme hodně sil. Když k tomu připočtete deštivé počasí, bod komfortu na nule a noční etapy, věřte, že to není procházka kolem řeky.
Při nočním úseku se nám stalo, že běžec doběhnul do cíle svého úseku dřív, než byl ten další připravený převzít jeho štafetový kolík. Nakonec jsme se, ale vždy našli. Nerozhodil nás ani nedostatek spánku a opětovný návrat deště. S přibývajícími úseky stoupala únava, nikdo si ale nestěžoval, nikdo nezpomaloval. Jako by přesuny autem, převlékání a rozklusání byly vlastně náročnější než samotný běh, který nás pořád naplňoval nadšením. Celou vynaloženou energii vám ale vrátí na trase ty desítky ostatních běžců, kamarádů, pořadatelů, kteří fandí, povzbuzují a tleskají právě jen a jen vám a nikomu jinému !
Neexistuje na světě asi lepší doping. A naše auta, která s námi zdolala celou trasu? Vlastně nám přichystala zážitek navíc. Tři hodiny před koncem závodu si kluci zamkli klíčky v autě, takže naši parťáci z druhého auta byli najednou uprostřed závodu bez běžeckých věcí a bot. Přístupů, jak se k tomu postavit bylo hodně, my zvolili dokončit závod v limitu, byť by Iveta poslední úsek měla běžet v kozačkách.
Pocity v cíli? Vlastně je to nepopsatelné. Týmovost, souhra, výkon, motivace, přátelství, radost, nadšení, nová energie a respekt k tomu druhému, to vše za těch pár hodin prožijete. Základem je však pohodový tým. Vltava run je závod trvající desítky hodin a za tu dobu se může přihodit spousta věcí.
Díky, že jste společně se mnou vystoupili ze zóny komfortu !
