Na nejvyšší horu Německa se dá vyjít několika cestami se zajištěnými úseky, vyjet dvěma lanovkami, jednou železnicí, anebo vylézt mnoha horolezeckými směry. Nejoblíbenější ferátovou variantou je výstup z údolí Höllental nad rekreačním střediskem Garmich-Partenkirchen.
Po krátké snídani vycházíme od auta po silnici k začátku údolí Höllental. Cesta vede vozovou štěrkovkou podél potoka. Posléze se mění v pěšinu a zavádí nás ke vstupu do soutěsky Höllentalklamm.
Normálně se tu platí vstupné, ale nikdo tu ještě není a tak procházíme bez placení. Cesta soutěskou je úžasná, pod námi se valí voda, občas ze skály padá vodopád. Stoupáme podél potoka k chatě Höllentalanger Hütte (1379 m.n.m.). Dál pokračujeme podél potoka až k uzávěru údolí, kde začíná zajištěná cesta. Oblékáme se do jištění.
Na skalkách v kosodřevině jsou legendární místa - 20 m vysoký "Leiter" - Žebřík, traverz "Brett" - Prkno kde se jde po ocelových kolících. Efektní a přitom nijak technicky obtížné. Následuje výstup přes suťoviska ledovce. Zde odbočujeme pro doplnění vody a šupajdíme na ledovec. Dle průvodce začíná fixní jištění dost vysoko nad ledovcem (ne každý dosáhne) a na pomoc bývá navázáno např. lano s uzlíky. Dle informací se jedná o jedno z problematických míst, jak zajištění dosáhnout.
Vzhledem k množství sněhu v tomto ročním období je místo nástupu daleko výše než bývá obvyklé bez sněhové nadílky a tak nalézáme naprosto v pohodě. V téhle nadmořské výšce je již většina železa a jištění pod sněhem a tak natahujeme svá fixní lana, což celý postup maximálně ztěžuje a zpomaluje. Honí se mraky, spouští se přeháňka a začíná se stmívat. Špatná viditelnost, pomalý postup a velká expozice všude kolem nás nutí zvážit přece jen myšlenku bivaku na skále. Původně rozhodně nebyla v plánu!
Naštěstí jsme pro tento případ vybaveni stany i spacáky, ale je těžké najít bezpečné místo pro stan, natož stany dva... Klukům se daří identifikovat rozumný "plácek" a tak z posledních sil rozbíjíme tábor. Fouká extrémní vítr a celta nám několikrát málem uletí než se daří ji zafixovat.
Přesto se i v extrémních podmínkách oba stany podařilo postavit, zajistit lanem a skobami ke skále a doufat, že do rána vydrží! V každém stanu pro dva spíme tři, což se ve spojení s vichřicí a počasím ukazuje jako spolehlivá metoda, jak nezamhouřit celou noc oko.
Každopádně na ranní výhled při rozevření celty stanu nezapomeneme do konce života. Naše příbytky se tyčí v totálně exponovaném terénu, ze všech stran uzavřené kolmým srázem dolů. Z našeho tábořiště je už vidět i vrcholový kříž Zugspitze. Slunce nám vhání do žil spoustu nové energie a tak balíme stany, vaříme čaj a posléze zdoláváme poslední výškové metry naší velikonoční Zugspitze. Jsme šťastní nejvýš v Německu.