Divoké přírodní národy, pestrá tržiště, v pustině roztroušené kruhové africké domky tukuly, prach, bída, exotika a krása současně. Velká část země leží na náhorních pláních nad 2500 metrů, nejhezčí etiopskou krajinou jsou rozhodně hory.
Jako všude v Etiopii i v nich žijí zajímavá etnika pastevců, která jakoby patřila o pár století zpět do dávné minulosti. Hory jsou domovem endemické unikátní fauny i „mimozemsky“ vzhlížející flóry a jejich charakter a vzhled je mimořádný a zcela nepodobný jiným světovým horstvům.
Etiopie (amharsky ኢትዮጵያ, Itjopja), plným názvem Etiopská federativní demokratická republika (amharsky የኢትዮጵያ ፈደራላዊ ዲሞክራሲያዊ ሪፐብሊክ, Je’Itjop’ja federalawi dimokrasijawi ripeblik), též Habeš, je vnitrozemský stát v Africkém rohu ve východní Africe. Sousedí na severu s Eritrejí, na východě s Džibutskem a Somálskem, na jihu s Keňou a se Súdánem a Jižním Súdánem na západě.
Australopitékus jménem Lucy
Přilétáme do Addis Abeba, snažíme se vypořádat s kulturním šokem a je jasné, že musíme navštívit moji jmenovkyni v Národním muzeu. Město Addis Abeba (amharsky nový květ) je hlavní město Etiopie a relativně nové město.
Vzniklo teprve koncem 19. století a jeho zakladatelem byl císař Menelik II., považovaný za "otce moderní Etiopie". Místo pro výstavbu hlavního města vybrala císařovna Taytu Betul. Právě za vlády císaře Menelika II. přijel do země první vlak, byl zaveden telefon, vznikla pošta, osobně dokonce řídil první automobil. Dnes má Addis Abeba téměř 5 milionů obyvatel a patří mezi tři nejvýše položená hlavní města na světě, leží v nadmořské výšce 2360 metrů na úpatí hory Entoto. Je to přelidněné a chaotické místo. Národní muzeum se řadí mezi nejvýznamnější v Africe. Nejvzácnějším exponátem je Lucy (fosilie hominida nalezená v roce 1974). Našla ji expedice vedená Donaldem Johansonem v etiopské lokalitě Hadar. Objev se stal senzací, šlo tehdy o nejstarší exemplář hominida, tedy předchůdce člověka, patřící do rodu Australopithecus. Vzhledem ke stáří kostry (zhruba 3,2 milionu let) se dochovalo neuvěřitelných čtyřicet procent pozůstatků. Pro porovnání fotografie originální kostry LUCY z etiopského Národního muzea v Addis Abebě. Dívka byla pouhý metr vysoká. Je to nejstarší dobře zachovaná kostra našeho předka, který už chodil po dvou.
Lucy in the Ground...
Jelikož už po prvním dnu bylo jasné, že se zde nacházejí kosti pouze z jednoho jedince a že je to samice, začali paleoantropologové bujaře oslavovat. Ve svém táboře si k tomu pouštěli z magnetofonového pásku stále dokola a pořádně nahlas slavnou píseň z alba Seržant Pepř od The Beatles, která podle některých adoruje užívání LSD – Lucy in the Sky with Diamonds. A podle ní pak dostal jejich převratný nález i své jméno. Po zbytek pobytu v Africe se tak stávám terčem vtípků na toto téma.
Národní park Simien, v království paviánů s krvácejícím srdcem
Etiopský národní park Simien vás uhrane jedinečnou horskou krajinou. Strmé svahy i hluboká údolí obývá řada vzácných živočichů, tamním opravdovým králem však zůstává pavián dželada, kterého jinde na světě ve volné přírodě nespatříte. Mocná eroze potřebovala miliony let, než v etiopské náhorní plošině vytvořila pohoří Simien, jedno z nejúchvatnějších horstev planety. Kromě nejvyššího vrcholu země, Ras Dašen s 4 533 m n. m., tam najdete závratně kolmé skalní stěny, hluboká údolí, ale i stolové hory s nádhernými vodopády.
Mezi kozorožci a šakaly
Jedinečná a izolovaně se vyvíjející krajina postupně nabídla útočiště mnoha rostlinám i živočichům, včetně endemitů, kteří se jinde nevyskytují. Z dvaceti druhů velkých savců a 120 druhů ptáků obývajících chráněné území patří k nejvzácnějším etiopský vlk (též simienská liška) nebo kozorožec walia. Opravdovým vládcem a zároveň symbolem parku ovšem zůstává pavián dželada. Tito primáti spolu často a živě komunikují a samce zdobí rudá náprsenka, takže se jim někdy přezdívá paviáni s krvácejícím srdcem.
Naši pozornost si již doma v Čechách získává text v průvodci o Simienu: "V horách je potřeba hlídat si stan. Obzvláště v Simienu je pozornost místních obrovská a budou se snažit Vám vzít cokoliv, co nemáte pod kontrolou." Zatím tomu tady v Etiopii však nic nenasvědčuje.
Na úpatí hor se nachází zoufale chudé město Debark, ve kterém sídlí správa Národního parku a je nutné zde vyřídit povolení ke vstupu. Povinností je také najmout si místního rangera, kterých tu je kolem stovky. Jsou většinou v zelených maskáčích nebo modrém mundůrku. Samozřejmostí je dlouhá přes rameno pověšená puška. Proč? Prý pro naši ochranu. Co se nám může bez našeho ochránce stát nám ale odmítají prozradit.
V městečku Debark tedy zaplatíte vstup, kempovné, najmete si průvodce, strážce a případně si můžete půjčit nějaké vybavení. Zároveň musíme tyto nové členy naší expedice naložit do rozhrkaného busu a pokračovat s nimi již k bráně parku. Skaut sedící vedle mne má pušku opřenou o mé stehno a jeho prst se stále dotýká spouště. Přesto máme takové podezření, že jde o zbraň, která je nefunkční. Podaří se nám projet po rozbité cestě až k místu, kde předáváme naší batožinu "mulařům". Když vidíme, jak se o ni perou, tak jen doufáme, že se s našimi věcmi ještě někdy shledáme.
Startujeme trek v nejúžasnějším pohoří Afriky, v Simienských horách. S podporou mul od propasti s obřím vodopádem Geech Abbys (3150 m) až na tábořiště Geech na pastevních pláních (3600 m).
Od začátku cesty se nás drží skupinka místních a opakovaně nabízí svezení na jejich mulách. Je vidět, že na rozdíl od národního parku Bale Mountains, tady již s nějakými turisty, kterým při trekování dojdou síly, počítají. Cesta probíhá dobře dokud se neukáže, že je nutné přebrodit poměrně akční přítok místní říčky. Když vidím tu paniku, která zavládla na břehu u našich etiopských skautů a místních chlapíků, kteří nás od začátku treku "pronásledují", tiše žasnu. Vzpomínám na přednášku: "Jak přežít v přírodě", na každoročně navštěvovaném festivalu Obzory na Filozofické fakultě.
Uváděli 6 tipů, jak bezpečně přebrodit divokou řeku.
1. Hledejte nejširší místo
2. Vyhlížejte padlé stromy či keře
3. Střed řeky rozhoduje
4. Připravte svůj batoh
5. Dělejte malé kroky
6. Více lidí, bezpečnější přechod
Zdá se, že místní nejvíce vyznávají bod číslo šest. "Více lidí, bezpečnější přechod". Luxusním nápadem je také vyhrnout si dlouhé kalhoty poněvadž jste líní si je sundávat. Přímo uprostřed řeky vám za A/ spadnou a namočí se nebo za B/ bude řeka hlubší než jste čekali a namočí se také. Základní radou je tedy opatrně v sandálech s hůlkami, bez kalhot a s dobře připevněnými věcmi na batohu.
Na břehu řeky se ale strhává peklo. Místní chlapíci pod vidinou nějakého toho přilepšení v podobě etiopského birru (místní platidlo) si nás začínají rozebírat. Správnější výraz by asi byl: "Začínají se o nás rvát". Je jedno, že už mám sundané boty a měla jsem v plánu si je dát do batohu... Vytrhávají mě je z ruky a tlačí mě do horské říčky. Ten nejčernější si moji paži přehodí přes jeho rameno a druhý svírá mou ruku na jeho hrudníku. Není šance se vymanit a vzdorovat.
Tak bosa, za této "etiopské" podpory drhnu chodidly dno řeky a týpci mě vláčejí a smýkají mezi ostatními kamarády. I oni mají podobné "držení" a tak se naše pohledy soucitně střetávají. Můj podpůrný tým jede dost na výkon a tak je třeba předhonit všechny před námi. Nevadí že jdeme více do hloubky... je to prostě šance získat více bílých skalpů přes brod !
Hurá, jsme všichni na druhé straně, chtělo by se říci. Jenže. Holky daly některým svým "převodníkům" sto birrů. My ostatní svým nuceným pomocníkům zase nedali nic. Přijde mě to jako kdybych u nás starouškům pomáhala přejít přes přechod a očekávala od nich stokorunu. Tady jsme ale v Africe a začíná malý nepokoj. Situaci se snažíme uklidnit tím, že každý dáváme do banku stovku a obnos podáváme skautům, aby sami rozdělili mezi ty vodní muže.
Mezi místními se ale strhává hlasitá vřava. Vzhledem k tomu že mají střelné zbraně, a to ne ledajaké, ale sovětské „nesmrtelné“ zbraně - Kalašnikov, velí Mára na ústup. Říká to důrazně a klidně, přesto v jeho hlase cítím jistou obavu, že břeh je třeba opustit rychle, aby se to opravdu nezvrtlo. Úprk se daří a už z vrchu kopce sledujeme tyhle samozvané převaděče, jak se vracejí na původní břeh. My pokračujeme již jen se svými skauty dále do hor.
Ideálním časem k návštěvě Simienu je zima, kdy je sice v noci chladno, ale přes den příjemně. Ačkoliv teplota v noci nesahá příliš pod nulu, je to stále velký teplotní skok a v noci jsme na sebe museli navléct všechno oblečení, abychom se u večeře neklepali zimou. Přes den jsme zase poznali, že i zimní africké slunce dokáže vyčarovat na ramenou spáleniny. Stovky malých puchýřů se za několik dní proměnily v mrtvou kůži, která se postupně odlupuje jako ta hadí.
Dnešní den vyrážíme přes vrcholky Imet Gogo (3926 m) a Innatiye (4070 m) kolem hrany kolmých stěn. Monumentální podívaná do roklí, na věže, špice, skalní stěny, terasovitá políčka a vesničky hluboko v údolí. Čeká nás tábořiště Chenek (3650 m) s lobéliemi a paviány dželada okolo.
V Etiopii jsme objevili takový zvláštní úkaz. Říkáme mu " Najdi si svého prodavače limonád." Nebudu se o tom rozepisovat dál, abych nenarušila v tuhle chvíli ještě poměrný klid této cestovatelské lokace... Ale znalci vědí.
Chenek kemp, nejchladnější místo na naší cestě. Ráno musíme lámat opravdu hodně zmrzlou celtu stanu. Ovšem vyhlídková stezka po hraně kolmých útesů, vysokých mnoho set metrů, monumentální pohledy; porosty lobélií, pozorování místních endemických paviánů stojí rozhodně za to.
Ráno musíme opět nahoru s dalšími skvělými výhledy, až na hřeben a do sedla Bwahit Pass (4200 m). Sestoupit okolo vesnických políček s životem jako ve středověku přes vesničku Chiro Leba a mezi kaktusovitými pryšci hluboko do údolí Meshehy (2800 m). A poté zase nahoru na tábořiště ke vsi Ambikwa. (BC pro útok na najvyšší vrchol celé Etiopie).
Výstup do sedla, který vede po prašné a dlouhé cestě si ulehčujeme výjezdem na korbě náklaďáku. Někteří tedy mají potíže už při lezení na korbu a další velké problémy pak přináší krkolomná jízda, kdy se přerušovaně držíme kovové tyče a lan natažených a napnutých k podsadě nákladního vozidla. Po pár minutách jízdy jsme donuceni vystoupit zase na tvrdou zem. Náš náklaďák se zasekl v bahenní lázni a tak je třeba pomoci tlačit.
Jsme ve čtyřech tisících metrech nad mořem a jen tato "spartakiáda" výstupů a nástupů, bere dechové schopnosti na maximum. Hanka, která má směrem k nám všem takové občasné esoterické invence, mě nabádá že bych měla dýchat správně do břicha, že mé povrchové dýchaní není moc dobré. Jojo, tohle umět, už to dávno využiji při našich běžeckých akcích... Jednou se to naučím.
Kluci pomáhají tlačit, ale nezabírá to a tak řidič vytahuje tažné lano a tvoříme i skupinku na přídi, která zase pomáhá táhnout za jeden provaz. Dílo se daří a my zase šplháme na korbu, aby jsme si s větrem ve vlasech užili dobrodružný přesun. Z korby jsou skvělé výhledy na svahy s lobéliemi a dokonce vidíme převrácený náklaďák, který už asi do sedla nikdy nedojede.
V sedle šťastni a protřepaní seskakujeme z korby a pokračujeme sestupem hodně moc výškových metrů (uf) do vesnice Chiro Leba.
Bunna ceremony (amharsky) kávový obřad v Chiro Leba
Kdo by dnes neznal kávu. Jeden z nejoblíbenějších nápojů. Málokdo však ví, že káva je původem z Etiopie. Alespoň Etiopané to tvrdí. Naproti tomu Jemenci tvrdí, že káva je původem z Jemenu. Ať je pravda kdekoli, země jsou natolik blízko sebe, takže je evidentní, z kterého světové oblasti káva pochází.
Pražení kávy během kávového obřadu. Lokální vesnice v Simienských horách. Sever, Etiopie. V Etiopii má pití kávy dlouhou tradici a káva se zde do dnešních dní pěstuje a pije. Pití kávy se zde stalo součástí místních tradic a Etiopané mají svůj vlastní kávový obřad. V jeho průběhu je vidět celý proces zpracovaní kávy. Nejdříve je třeba kávová zrna trochu omýt. V tuto chvíli jsou již zrníčka sušená, ale stále přírodně zelená.
Takže se na pánvi trochu promyjí vodu, aby se odplavili různé nečistoty. Pak stačí vzít pánev se zrny a položit ji na ohniště. Jsme v Etiopii, takže pražení kávy se provádí opravdu na ohništi. Pánev se pěkně položí na kameny, které tvoří okraj ohniště, a přiloží se trochu dřeva. Pak se čeká, až se káva dostatečně opraží. Jen je potřeba se zrnky na pánvi občas hýbat, aby se nepřipálila.
Pomalu se vzduch začíná plnit vůní čerstvě pražené kávy. Aroma, které tak dobře známe. Když je káva dobře upražená, je třeba ji namlít. Nejednoduší způsob, který se zde používá, je rozdrtit zrnka v dřevěném hmoždíři. Je to asi nejnáročnější část kávové přípravy. Drcení dřevěnou paličkou v hmoždíři přeci jenom chvíli trvá. V mezičase již na ohništi čeká konvička s vodou, která se pomalu přivádí k varu.
Překvapivě, nadrcená káva se nedá do hrníčku, jako u nás když děláme turka, ale v okamžiku, kdy se již voda v konvičce vaří, se káva nasype do konvičky. Ještě se konvička nechá chvíli na ohni a pak se již káva může nalít do malých porcelánových hrnečků. Tyto hrnečky byly k vidění snad v každé rodině bez ohledu na její životní úroveň. Zbývá už jen kávu vypít. Její chuť je opravdu dobrá.
Všichni pomalu upíjíme kávu. Když se kalíšky vyprázdní, hostitelka doplní konvičku vodou a již jednou svařenou kávu znovu přivádí k varu. Každý dostává další kalíšek. Teď již není chuť tak výrazná, ale káva je stále dobrá. Po vyprázdnění kalíšků následuje další kolo. Tento třetí záliv je naštěstí již poslední. Káva začíná mít příliš vodovou chuť.
Je zajímavé, že každý ze tří nálevů má v amharštině (jazyk, kterým Etiopani mluví) své vlastní slovo. Prvnímu nálevu se říká abol (velký), druhému thona (maximální) a třetí se nazývá bereka (poslední). Je vidět, jak je Etiopie s kávou sžitá. Ještě stojí za zmínku, že Etiopani neskutečně rádi sladí a tak si do každé kávy dávají několik lžiček cukru.
Brzký výstup na nejvyšší vrchol celé Etiopie Ras Dashen (4543 m)
Ras Dashen je velkým lákadlem pro horolezce a dobrodruhy, kteří se mohou pokusit jej zdolat. Jako první se na vrchol hory vyšplhali dva francouzští důstojníci Ferret a Galinier v roce 1841. Jelikož jde o první zaznamenaný výstup, není vyloučeno, že někdo na vrcholu nestanul ještě mnohem dříve.
O výstup na vrchol se dnes může pokusit každý trochu zdatný turista, podmínky na hoře jsou docela přijatelné. Na svazích hory se navíc vyskytují četné pastevecké osady. Jediným problémem je řidší vzduch ve vyšších polohách, který může způsobovat bolesti hlavy a závratě.
Při sestupu s mnoha lobéliemi na svazích, nejsem schopna přestat mačkat spoušť fotoaparátu.
Když po dobré kávě vyrážíme z vesnice Chiro Leba svítí sluníčko. Vzduch je tak čistý, jak je to možné jen po dlouhém dešti. Na cestě pokryté vrstvou bahna uvízl náklaďák. Kolem se motá spousta lidí. Radí, tlačí, vtipkují nebo jen tak zevlují. Většinou se usmívají.
Cesta zpět ze vsi Chiro Leba na pastevní pláně u Ambaras probíhá na korbě náklaďáku, kde sedíme na pivních lahvích. V oblasti se totiž vyrábí na africké poměry celkem lahodné pivo pojmenované docela prostě Dashen Beer. Lahve s červenou etiketou, zobrazující etiopskou nejvyšší horu Ras Dashen jsou k dostání po celé zemi.
Jízda na vypitých pivních lahvích zanechává hluboké zážitky ve většině naší skupiny. Prašná a rozbitá cesta z Chiro Leba má opravdu velmi drncavý charakter a na pivních lahvích opravdu sedíme, takže Tomáš pak tuhle jízdu nazývá největším erotickým zážitkem naší expedice. Vzhledem k tomu, že jde o slušný článek, nemohu zabíhat do větších detailů.
Tahle země nám stále ukazuje svou rozmanitou tvář. Kaktusové ploty, oslíky táhnoucí náklad středem asfaltové silnice, náklaďák plný velbloudů, horala na koni se samopalem ruské výroby na zádech. Horské štíty, rovinu plnou políček, která připomíná Polabí na jaře, náhorní plošiny i savanu Velké příkopové propadliny. Ledové dešťové kapky i žhnoucí slunce. Prach a bláto. Plná kontrastů, hrdá a nepokořená. Tak na nás působí. Etiopie.
Placka Injera, chléb Etiopanů
Co jsme jedli? Placky Injera. Injera je nakyslá, šedozelená placka s houbovitou texturou, kterou Etiopané jedí ke snídani, k obědu i k večeři. Tento místní chléb se vyrábí z teffu, plodiny pěstované na etiopských polích a je nesmírně zdravý, s vysokým obsahem železa, vápníku, bílkovin a navíc bez lepku. Injera je prakticky talíř, příbor i všestranný pokrm v jednom. Podobá se naší palačince, ale sladká není. Bez nadsázky je denním chlebem Etiopanů.
Nášup (zpravidla jde o směs masa, omáčky a zeleniny) si hodující nakládají na obří nakyslou placku buď přímo, nebo si z ní pravou rukou kousek utrhnou a k jídlu ho přikusují. Není přitom výjimkou, když na jedné placce hoduje více lidí. Jedna placka může dosahovat i poměrně úctyhodných rozměrů - třeba metr v průměru. Obilovina teff, která se může pochlubit nejmenšími zrníčky světa, bohudík není v našich končinách k dostání... Pokud jste typ člověka, který moc nepepří, nesolí (jako já), zřejmě v Etiopii umřete hlady...
Vždycky se nás ptají na motivaci navštívit tu kterou zemi. Doma jsme si vlastně říkali, že když se ten rok s rokem sešel, že by bylo fajn zase vyrazit do země, kde tolik neplatí upjatá pravidla a příroda je jako z jiné planety. Měli jsme zážitky z Rwenzori z Ugandy a děsně moc jsme zase chtěli vidět stromové lobélie (když to trošku s nadsázkou přeženu).
Prst na mapě tedy padl na africkou Etiopii a její hory. Asi platí že když cestujete, věci se Vám dějí, ať chcete, nebo nechcete. A když o nich přemýšlíte a dáváte pozor, začne to všechno dřív nebo později dávat nějaký smysl. A rozhodně neexistuje lepší způsob, jak poznat svět takový, jaký doopravdy je, než se tam vypravit. Možná Vás to úplně rozseká a rozloží na atomy, ale pak Vás to zase poskládá dohromady a udělá z Vás někoho trochu jiného. A vsadím se, že lepšího.
ሰላም ኢትዮጵያ
