Etiopský stát se nachází ve východní Africe v oblasti zvané Africký roh, poblíž jižní části Rudého moře. Je to stát vnitrozemský, o pobřeží přišel po vyhlášení nezávislosti Eritreje v roce 1993. Celková rozloha činí 1 127 127 km2. Sousedí se Súdánem a Jižním Súdánem na západě, Eritrejí na severu, Džibutskem a Somálskem na východě a Keňou na jihu.
Před odjezdem listuji v průvodci o Etiopii: "Etiopie je jednou z nejchudších zemí světa, rozvojová země, která se rozvíjí místy pomalu, místy však překvapivě rychle (nová výstavba dálnic, železnic, rozvojové projekty v Addis Abeba…). Celkově je ale třeba se připravit na zcela jinou, neevropskou realitu. Uvidíte nejnižší životní úroveň, spoustu bídy, žebráků a špíny. Spousta lidí zde nemá téměř žádné peníze a žije spíše z toho, co si vypěstuje či co chová. Pro mnoho lidí mají v Etiopii hodnotu i pro nás bezcenné věci, např. prázdné PET lahve, obaly… Jako cestovatelé budete neustále pod dohledem místních." Tolik citace.
Rozhodně počítáme s neustálým zájmem, častým nabídkám ke koupi čehokoliv, tak jak jsme z Afriky ostatně již zvyklí. Listuji dál v tištěném průvodci a moje pozornost se obrací k větě: "Nejnáročnější situace v tomto směru panuje v některých oblastech hor Simien. Přidělený skaut se samopalem ve skutečnosti nebude sloužit k Vaší ochraně před divokými zvířaty, ale spíš chrání Vaše stany před vše beroucíma rukama místních. Samopal nosí však spíše z historických důvodů".
Co z toho vyplývá? Naše stany budou hlídané, jinak by byly rozebrány… Ne vážně, chlapíci s kvéry byli nakonec naprosto přátelští, skvělí a usměvaví a dodnes nevěřím, že by vůbec dokázali z té pušky vystřelit. To je, ale jiný příběh a na to, jak dopadlo naše setkání s ozbrojenými skauty se v cestopisu ze Simienu můžete podívat pod tímto odkazem: https://www.zkomfortnizony.cz/post/etiopský-národní-park-simien-aneb-jak-v-africe-mrzlo
Etiopie je prostě krásná země, plná paradoxů. Na venkově je velká chudoba, lidé žijí v hliněných chýších bez oken a světla a ve městě o pár kilometrů dál bydlí v podobně nuzných domcích, ale v ruce mají mobily.
A co nás v Etiopii nejvíc překvapilo či zaujalo?
Etiopané neznají příjmení. Každý člověk dostane po narození křestní jméno a k němu přijme ještě jméno svého otce, případně děda (tedy např. Marie Karel). Jméno mu zůstane stejné po celý život bez ohledu na sňatky apod.
Osobní doklady má pouze asi 20 % obyvatel. Většinou si je zřizují až v dospělosti, když chtějí začít podnikat.
Etiopané mají svůj kalendář, který je oproti našemu posunutý o 7 let a osm měsíců dozadu a rok začíná v září. Například při prohlídce Gondaru (Císařský palácový areál Fasil Ghebbi, zvaný „Kamelot Afriky“, zapsaný na seznam Světového dědictví UNESCO) jsme proto dostali povolení k focení s rokem 2012.
Venkovští lidé se živí zemědělstvím a pastevectvím. Uvádí se, že Etiopanů je celkem asi 105 milionů a podobného počtu dosahují i tamní stáda skotu. Každopádně se zde chová nejvíce skotu na celém světě.
Vzhledem k nedostatku pitné vody a velmi omezené zdravotní péči stále přetrvává vysoká dětská úmrtnost. Dospělí se pak průměrně dožívají kolem 55 let.
Z pěstovaných plodin je zajímavý teff, nutričně bohatá obilovina vyskytující se pouze v Etiopii. Z jeho mouky připravují tradiční chléb zvaný indžera. Vypadá jako obrovská palačinka, ale je hodně kyselý, protože těsto nechávají 3-4 dny kvasit.
Vraťme se však zpět k Bale. Národní park Bale Mountains patří k méně navštěvovaným Etiopským národním parkům. Většina návštěvníků míří právě do dostupnějších hor Simienských. To je ale škoda, protože Bale jsou jedinečné. Na rozdíl od Simienek, kde jsou nádherné krajinné scenerie a minimum zvířat, tak v Bale je to přesně naopak.
Scenerie nejsou tak impozantní, ale park dojem dohání velkým množstvím zvířat, ptáků a rostlin. Národní park v současné době slouží hlavně k ochraně ohrožených druhů, mezi které patří endemický etiopských vlk a horská nyala. Rozloha parku je 2400 kilometrů čtverečních a výškově je položen v rozmezí od 1500 metrů do 4400 metrů. Tento velký výškový rozptyl způsobuje velkou diverzitu jak krajiny, tak i flory a fauny, která je v parku k vidění.
Obrazem, Jak jsme trekovali mezi spousty “ananasů”, číhali na vzácného endemitského etiopského vlčka, stanovali ve skalních městech připomínajících naše skalní města Adršpach a Tiské stěny a analgetiky "povzbuzovali" našeho hroutícího se afrického průvodce. No a hodně, ale fakt hodně filtrovali vodu a bojovali s nadmořskou výškou a tvorbou červených krvinek.
I přes všechny výše vyjmenované paradoxy je Etiopie, tak jak jsme ji poznali my, rozhodně plná bezprosředních a usměvavých lidí.